Aktuální sylabus naleznete vždy v tomto souboru.
Probírat budeme mj. následující témata:
Mýtus a dějiny (religionistický úvod, základní teze semináře)
Příběhy české identity a jejich proměny v průběhu českých dějin 19.–20. století
Mariánský sloup: vznik samostatného státu a proměna kolektivní identity s ním spojená
Mýtus první republiky
Mýtus Mnichova
Mýtus Pražského jara
Mýtus Sametové revoluce
Socha generála Koněva a náš ambivalentní vztah k Rusku
Vyrovnávání se s komunismem: komunismus jako mytická entita v porevolučních debatách
Karel Gott a problém historické kontinuity s komunistickým obdobím
Lidská společenství odedávna svůj pocit sdílené kolektivní identity vytvářela pomocí příběhů. Ve svých mýtech si tradiční společnosti vyprávěly o tom, kdo jsou, odkud pocházejí, jaké místo ve světě jim náleží, jaké hodnoty vyznávají a jaký řád ve světě spatřují. Tradičním mýtům plným pohádkových motivů učinilo v Evropě konec osvícenství. Brzy se ale ukázalo, že úplně bez mýtů se společenství vytvářet nedá. Bylo třeba najít způsob, jak mýty vyprávět novým způsobem, aby vyhověly osvícenskému požadavku na faktičnost a racionalitu. Jedním z možných řešení bylo nacházení silných příběhů v historii. Historici 19. století proto začali o dějinách vyprávět tak, aby výsledné historické narativy mohly zároveň sloužit jako mýty, které pomáhají ustavovat národní společenství.
Dnešní historici již většinou podobný mytizující přístup zavrhli, to ale nic nemění na tom, že ve veřejném diskursu se s dějinami zachází stále neméně myticky. Epizody z našich dějin jsou nadále evokovány jako emocemi nabité předobrazy, které mají vnést řád do přítomného světa a legitimizovat nějaké typy jednání v něm. Zatímco původní látkou českých historických mýtů byly středověké dějiny, dnes hrají mytickou roli zejména různé události či období 20. století: první republika jakožto náš „zlatý věk“, následovaný řadou tragických porážek a dob temna.
V našem semináři se na nejčastější mytické motivy v současném historickém veřejném diskursu podíváme podrobněji. Nespokojíme se ale jen s jejich demytologizací, nýbrž se budeme zároveň ptát po smyslu těchto často schematických a zjednodušujících narativních vzorců. Budeme předpokládat, že jsou reakcí na různé rozpory v naší kolektivní identitě, a budeme zkoumat, zda by na tyto rozpory nebylo možné poskytnout nějaké méně černobílé narativní odpovědi, které by nám umožnily se s minulostí vyrovnávat komplexnějším způsobem. Budeme vycházet z historických událostí a procesů, analyzovat jejich následné obrazy a role v dalších obdobích a jejich narativech (obraz první republiky, Mnichov, Pražské jaro) a zkoumat jejich aktuální roli ve veřejném prostoru a společnosti.