O vlastnostech a mezích znakových systémů při zkoumání literární tvorby a kultury obecně.
Především od 60. let 20. století získala v humanitních vědách prestiž sémiotická interpretační metoda, která se opírá o poznámky v lingvistických přednáškách Ferdinanda de Saussura, o filozofii, kterou v 19. století zformuloval Charles Sanders Peirce a její kořeny vedou k antice (Platón) a středověku (svatý Augustin). Pro zkoumání literárních textů a jiných uměleckých děl a kulturních jevů prostřednictvím nauky o znacích se staly důležitými autoritami mj. Pjotr Bogatyrev, Roman Jakobson, Umberto Eco, Jurij Lotman, v českém prostředí Vladimír Macura. Na základě studia statí a interpretačních postupů se budeme ptát na významy, které může sémiotické čtení odhalit, na alternativy a konkurenční metody v rámci literární vědy i na meze a nebezpečí, které učení o znacích s sebou nese.
Orientační literatura:
Bogatyrev, P.: Souvislosti tvorby. Praha 1971.
Eco, U.: Mysl a smysl: Sémiotický pohled na svět. Praha 2000.
Exotika. Výbor z prací tartuské školy. Brno 2003.
Jakobson, R.: Poetická funkce. Praha 1995.
Lotman, J. M.: Semiosfera. Sankt-Petěrburg 2000.
Peirce, Ch. S.: Collected Papers of Charles S. Peirce, eds. Charles Hartshorne and Paul Weiss, 8 vols. Cambridge 1931-36.
Sebeok, T. A.: Encyclopedic Dictionary of Semiotics. Berlin - New York - Amsterdam 1986.