Sylabus
Texty – Interpretace děl poválečné maďarské literatury:
1. J. Pilinszky: Čtyřverší – Apokryf – Dovětek
2. Á. Nemes-Nagy: Mezi
3. I. Örkény: Minutové grotesky, Tótovi
4. S. Márai: Pohřební řeč
5. T. Déry: Milý papá
6. G. Ottlik: Škola na hranici
7. P. Esterházy:
8. Gy. Konrád
9. A. F. Kovács:
10. L. Parti Nagy
11. I. Kertész
12. P. Nádas Texty k analýze:
1. J. Pilinszky ČTYŘVERŠÍ Spící hřeby v písku chladném ledově. Noci plakátových samot promoklé. Nechala jsi svítit světlo na chodbě. Dnes přelévají mou krev. Apokryf 1 Neb všechno zde má opuštěno být. Už odděleno ticho v nebesích a ticho zemí, jež jsou světa kraj, navždy. Buď zvlášť i ticho bud, těch psích! I spatříme, jak slunce vychází, když vzduchem prchá pryč za ptákem pták… Němé, jak pominutá pupila. Jak číhající šelma, klidné tak. Já, bdící ve vyhnanství tuto noc, kdy z lůžka spánek odejde mi zas, se třesem zazmítám a promluvím jak strom tisícem listů v noční čas. Znáte krok roků? Jak jde roků krok po polích zválených od věčných bĕd? A vrásky od pomíjivosti? Hřbet mé ruky udřený jak koňský hřbet? A jméno pustoty a siroby? A bolest, jaká temnotami tich tu dupe na svých prasklých kopytech či šlape na svých nohou blanitých? Noc, zimu, jámu? Hlavu vězňovu pootočenou bez vší naděje šikmo a nikam, znáte ztuhlý žlab, trápení z hlubin světa, znáte je? I vyšlo slunce. A tmavý sám bez lesa, prut stromu… Infračerveň: Vzteklá nebesa. A takto se vydávám zkáze vstříc. Jde bez hlesu člověk. Tím bezcestím. Má hůl. A šat vězeňský. Jinak nic. Už jen stín. 2 Tak proto jsem se učil chodit! Pro ty své tolik pozdní, tolik hořké kroky! Pak přijde večer, ztuhne na mně noc i se svým blátem, a já pod víčky dál střežím horečnaté tažení: stromky i nejdrobnější větvičky. List po listu ten žhavý, malý les – už celý les tu… Zde stál kdysi ráj. Žal polosnem se vrací: šumění, jež v rajských korunách se probírá. Toužil jsem – domů. Konečně zde být. I on se v Bibli vrátil přes dáli! Na dvoře zas jen ten můj hrůzný stín. Udřené ticho, dům, v něm zestárlí rodiče, a už jdou, už sevřou mé do vetché náruče, už přetrhne ticho pláč… Zpět mé vítá dávný řád. Lokty opřen o hvězdy větrné: Kéž s tebou, kterou jsem měl kdysi rád, bych promluvit směl! Jenom jedinkrát. Rok za rokem jsem opakoval to, co dítě svěřuje do škvíry vrat plaňkových, šeptem, s pláčem. Naději, už mizející. Že se vrátím sem, najdu té. Blízkost tvá mi zrychlila tep, jako šelma vyplašený jsem… Tvá slova neznám, ani lidskou řeč. Hle - ptáci. Volným vzduchem letěl si za ptákem pták. Dnes divé prchají pod nebem, planoucími nebesy. Stesk planěk v žhnoucím poli vetknutých, hořící klece, prázdno na sutích. A já, já nerozumím lidské řeči, tvůj jazyk neznám… Je osiřelejší mé slovo než slovo. Já ani slov už nemám. A zlá tíha přilnavá se bortí se vzduchem a do ticha své zvuky tělo věže vydává. Ne, nikde nejsi. Jak je pustý svět. Zapomenutá židle vedle mé. Řinčí můj stín na ostrých kamenech. Jsem unavený. Čním tu ze země. 3 Že stojím v plném slunci, vidí Bůh. Na kameni můj stín – či teď už ne? Na plaňkách plotu, vrat; Bůh vidí stát bez dechu stín v drtičce bezvzdušné. V té chvíli už já budu kámen sám: runové písmo, ohyb ztuhlý, tma. Tvář živých bytostí v té chvíli tam jen plnou hrstí drtě už být má. Ne v slzách; ve vráskách – tvář dávnověká. Jen prázdná jáma po ní stéká, stéká… DOVĚTEK Pierru Emmanuelovi Vzpomínáš ještě? Dávná tvář. Vycedit slzu z dávných run chci. Jen prázdná jáma – vzpomínáš? – stéká a stéká... Stojím v slunci. Čteš Paris Journal. Od těch dob je zima, noc. V mém bdělém snu mi nablízku jsi a prostíráš a rozestýláš v svitu luny. Obraz, v němž je znak neštěstí: v noci pustého domu z ramen košili spouštíš, bez dechu; záda – náhrobní nahý kámen... Je tady někdo...? Ale já bez odpovědi projdu jimi, procházím všemi pokoji, v hloubi zrcadel ležícími. Tak to je má tvář, tato tvář? Zas ortel; řinčí z ticha, světla, když ta má tvář, ten kámen, vstříc ze sněhu zrcadla mi vzlétla. A jezdci – jezdci! Jitří mě šero i lampa. Jako ránu. Pramínek vody stéká si po znehybnělém porcelánu. Na dveře buším. Zavřeno. Tvůj tmavý pokoj – jáma... mina? Roztírám po zdi náhlý pláč. Na všech zdech plápolá, žhne zima. Ó svite zasněžených střech, pomoz! Ať září, co je samo, než nadejde den prázdna, soud. Je noc, tak sviť si, sviť, byť darmo! Opírám hlavu o svou zeď. Jsem mrtvý. Opřen o zeď zimy, a mrtvé město ze všech stran sníh-hrstku spásy nabízí mi. Tak rád jsem tě měl! – výkřik, vzdech, stopa po hejně, vzduchem hnaném. A jezdci, v dál se řítící, dorazí v trysku s kalným ránem.
2. Á. Nemes-Nagy Mezi Vzdušný rukáv prostoru. Prostoru, který pevně nese let ptáka i pojmy ptakověd, křídla tam, kde se třepí argument, za mžikem nebe nedozírný sled větvoví křivolakých stromů, rostou z živé páry; zachtěly prorůstat nejvyššími větvemi, vdechnout dvacetkrát za minutu veliké, ojíněné anděly. Dole zas tíže. Velké, nehybné pahrbky usazených hor, hřbety kopců, skalní temena, záda strmící i vkleče skloněná, sochy geologie, údolí – krátká ztráta soustředění, pak znovu forma, žádná proměna, od vápna kostí po vnější linie totožnost v kámen zhnětená. Mezi zemí a nebem. Ve skále prasklina. Jako zázračné rudy dne, už téměř v sebe, v kovy kameny, zvěř keratinem vykřesává plameny, skála se krčí pod hejny kouřových znaků z kopyt, jež se roznítila, potom však noc uprostřed pouště noc, jež je vyhasí a cestu hledá si do morku skály, noc, v níž mráz pálí, v níž praskají a pukají chrupavky, klouby, desky z kamene, napjaté k neunesení ve zdrcujícím vytržení, ve kterém den co den se rozežene svou blýskavicí němá černobílá – Mezi nocí a dnem. Rozvrtávání, rozdírání, vidiny a vylidniny, nepatrná zmrtvýchvstání, nesnesitelné rozpínání vodorovna mezi horem-dolem – Když podnebí. Když podmíněn. Mezi. Mez. Mezitím vrývání stop tanku. Černý pás rákosí, kraj planiny, psán do dvou řad, na nebe, do vodní hladiny, znamení, jež nesou dvě černé desky, znaménka připsaná nade hvězdy – Mezi nebem a nebem.
3. I. Örkény Naděje umírá poslední “Hrobky ostatně nejsou laciné,“ prohlásil úředník. “Zvlášť na hlavní trase.“ “Nemusí to být na hlavní trase,“ řekl zájemce. “Důležité je, aby byla vybetonovaná.“ “Vybetonovaná?“ užasl úředník. “To je nezvyklé. Ale prosím, může být.“ Odložil ceník psaný na stroji. Vytrhl z bloku list, udělal přibližný rozpočet: cena vybetonované hrobky bez náhrobku byla í na vedlejší trase dosti mastná. Zájemce však prohlásil, že to nevadí. Kousal si nehty. Přemýšlel. “Dále,“ řekl, “v ní musí být trubka.“ “Jaká trubka?“ zeptal se úředník v černém obleku. “Ani sám nevím. Jako komín. Jako roura od kamen. Jako jsou na lodích. Nebo jako bývá ve vinných sklepích.“ Inženýr, kterého si úředník přizval, myslel dosti pomalu. Dvakrát se mu to muselo vysvětlit, ale i potom jenom přizvukoval. “Promiňte,“ zeptal
Anotace
Seminář se věnuje analýze děl poválečné maďarské literatury. Cílem semináře je prohloubit znalosti posluchačů o klíčových dílech poválečné maďarské literatury, na konkrétních literárních textech vyzkoušet různé přístupy (metody) analýzy textu.