Sylabus
Záměrem kursu je seznámit studenty s klíčovými modely rozpracovanými za účelem objasnění interkulturní komunikace. Vyrovnávání se s kulturními rozdíly je přitom chápáno jako komplexní soubor schopností nezbytných pro komunikaci v multikulturních souvislostech s odlišnými lidskými subjekty ohledně kulturní a jazykové úrovně.
V úvodních dvou přednáškách jsou vysvětleny klíčové pojmy relevantní pro interkulturní komunikaci (komunikátor a komunikant, odezva, problematické dekódování vzkazu v interkulturních souvislostech, etnocentrismus, stereotypizování, komplementarita verbální a neverbální komunikace, gestika, haptika, kinezika, paralingvistika, proxemika, atd.)
První model byl rozpracován holandským badatelem Geertem Hofstedem, který ustavil proměnné a hypotézy, a následně je ověřoval prostřednictvím rozsáhlého dotazování zaměřeného na zaměstnance a manažery IBM v desítkách různých zemí. Hofstede konceptualizuje kulturní hodnoty jako vzdálenost mocenských pozic, vyhýbání se nejistotě, rozdíl mezi individualismem a kolektivismem, a dále jako distinkci mezi femininními a maskulinními principy. Na rozdíl od anglosaského kulturního okruhu, česká společnost podobně jako belgická či francouzská se vyznačuje vysokou mírou vyhýbání se nejistotě, spíše kolektivistickými než individualistickými principy a relativně vysokou vzdáleností mocenských pozic v tom smyslu, že aktéři očekávají hierarchické způsoby řízení.
Druhý model byl rozpracován holandským badatelem Fonsem Trompenaarsem rozlišujícím pět základních dimenzí věnovaných kulturním hodnotám. Na základě prvního rozměru stavícího do protikladu universalismus a partikularismus je česká společnost podobně jako středozemní spíše partikularistická; universalistické společnosti totiž předpokládají, že ostatní budou následovat daná pravidla, zatímco partikularistické naopak vyzdvihují osobní a kontextuální aspekty interpretace pravidel. Druhý rozměr měří vyjádření emocí v komunikaci, přičemž Češi jsou uprostřed těchto dvou krajních pólů; zatímco obyvatelé Středozemí ukazují radost a smutek na veřejnosti, obyvatelé skandinávských zemí považují projevení emocí na veřejnosti za nedostatek profesionální kompetence. Třetí rozměr difůze versus specificita měří, zda existuje oddělování soukromí a veřejnosti či zda soukromé a veřejné činnosti jsou vzájemně propojeny a jsou součástí širšího celku. Čtvrtý rozměr měří, zda jedinec dosáhl úspěchu v důsledku svých výkonů (typické pro severoamerickou kulturu) nebo zda společenský status je spíše odvozen od osobnosti jednotlivce, jejího společenského původu, vzdělávání, typu zaměstnání či příslušnosti k té či oné společenské skupině. Na základě pátého rozměru (koncept času) synchronická versus následná časová orientace se liší v tom smyslu, že na základě lineárního scénáře konkrétní obchodní aktivity jsou založeny na logice, zatímco na základě synchronické časové orientace se konkrétní aktivity překrývají a jsou do značné míry flexibilní.
Třetí model měřící kulturní hodnoty v multikulturním prostředí byl vypracován Edwardem Hallem, který více než čtyřicet let rozvíjel teorii založenou na čtyřech dimenzích umožňující srovnávat různé společenské systémy. Prvním rozměrem je rozlišování mezi nízkokontextovou a vysokokontextovou kulturou, měřící obsah komunikace z hlediska různých mechanismů dekódování vzkazu. Na základě tohoto rozměru českou společnost je možné charakterizovat jako nevyhraněnou, zatímco americkou společnost jako nízkokontextovou a japonskou jako vysokokontextovou. Druhá dimenze je věnována rozsahu osobního prostoru v průběhu veřejných komunikací: Češi jsou v tomto ohledu také nevyhranění, zatímco Skandinávci si udržují velký osobní odstup a obyvatelé Středozemí velmi malý odstup. Na základě třetího rozměru jsou Češi uprostřed mezi německým monochronickým pojetím času (založeném na plánování a uskutečnění určité činnosti v daném čase) a středozemní polychronickou koncepcí nerozlišující mezi konkrétními činnostmi a uskutečňující je současně. Na základě čtvrté dimenze (rychlost a struktura výměny vzkazů mezi jednotlivci a organizacemi) česká společnost byla umístěna mezi severoamerickou a jihoamerickou v tom smyslu, že výše zmiňovaná rychlost a strukturace vzkazů mezi jednotlivcem a organizacemi jsou podstatně vyšší než v jihoamerických společnostech či v rozvojových zemích.
Čtvrtý model byl rozpracován Ingrid Pillerovou, na základě kterého mluvčí různých jazyků v průběhu komunikace s příslušníky odlišných etnických kultur používají různé jazykové rituály, konverzační strategie a vizuální prostředky komunikace. Ve srovnání s výše uvedenými modely Pillerová problematizuje jazyk coby překážku dosažení interkulturní kompetence v tom smyslu, že zdůrazňuje neochotu aktérů vyjednávat, přizpůsobit se či seznámit se s lokálními hodnotami a rituály. Vyzdvihuje význam jazykové komunikace v globalizovaném světě aktérů hovořícími různými jazyky a srovnává jazykovou způsobilost rodilých mluvčí s dalšími aktéry ovládajícími jazyk pouze částečně. Kritizuje zejména skutečnost, že nedostatek znalosti jazyka či lokální symbolika staví aktéry do inferiorního postavení na trhu práce a ve společenských souvislostech. Dále zdůrazňuje, že lingvistické úvahy a diskursivní analýza by se měly stát převažujícími formami kulturní analýzy, protože odlišné modely myšlení a priorit včetně omezené znalosti jazyka mohou vést k podstatným kulturním nedorozuměním.
Pátý model byl rozpracován Miltonem Bennetem a měří interkulturní citlivost/sensititivu ohledně vyrovnávání se s kulturními rozdíly. Tento model rozlišuje mezi různými kognitivními strukturami či světonázory, z nichž jedním krajním pólem je etnocentrismus na straně jedné a druhým etnorelativismus na straně druhé. Tento model počítá s různými variantami reakce na kulturní rozdíly, ke kterým patří obrana/popření kulturních rozdílů (kdy jedinci vnímají vlastní kulturu jako jedinou reálnou a považují ji za nejrozvinutější či nejlepší způsob života), převrácená/protichůdná reakce, minimalizace kulturních rozdíl, přijetí či adaptace (založená na schopnosti převrátit kognitivní rámec či chování v důsledku změny/přehození kulturních kódů, kdy aktéři jsou přesvědčeni o tom, že společné kulturní kořeny převáží nad zkušeností kulturních rozdílů a že navzdory odlišným kulturním prostředím existuje podobnost co se týče psychické struktury, psychologických potřeb nebo příslušnosti k univerzálním hodnotám).
Konkrétní obsah setkání a povinná literatura: 1.Základní terminologie: úloha komunikátoru a komunikantu v interkulturních souvislostech.
Literatura: a)Richard E. Porter, Larry A. Samovar: An Introduction to Intercultural Communication, Approaches: Understanding Intercultural Communication (Chapter 1), str. 4-26 2. Rozdíl mezi mezinárodní, národní a lokální kulturou a dalšími kulturními segmenty (pohlaví, rasa, apod.) a)Gordon W. Allport, Lingusitic Factors in Prejudice, in: Culture and Language, Body Language, and Perception, str.161-170 b)Harry Hoijer, The Sapir-Whorf Hypothesis, in: Verbal Processes: Thinking and Speaking (Chapter 4), str. 194-201 3. Význam vzdálenosti mocenských pozic a vyhýbání se nejistotě na základě Hofstedeho modelu. a)www.geert-hofstede.com 4.Individualismus versus kolektivismus, maskulinita versus feminita, tradiční versus moderní společnost. b)www.geert-hofstede.com 5. Universalismus versus partikularismus a úloha emocí v komunikaci na základě Trompenaarsova modelu. 6. Difúze versus specificita a úspěch na základě vlastních schopností versus připisování společenského statutu na základě společenského původu, vzdělávání, apod. na základě Trompenaarsova modelu.
Trompenaars, Fons, Resolving International Conflict: Culture and Business Strategy, London Business School, 1996, Volume 7, Number 3, str. 51-68 7. Význam a konkrétní příklady vysokokontextové a nízkokontextové kultury na základě Hallova modelu (asijské země versus angloamerický kulturní okruh).
Edward T. Hall and The History of Intercultural Communication: The United States and Japan, Keio Communication Review, No. 24, 2002, str. 3-26 8. Proxemika a koncepce času na základě Hallova modelu.
A System for the Notation of Proxemic Behavior, str.1003-10026
Proxemics: The Semiotics of Space, str. 410-414 9.Význam jazykových rituálů na základě modelu Ingrid Pillerové.
Piller,Ingrid, Linguistics and Intercultural Communication, Language and Lingustic Compass 1/3 (2007), str. 208-226 10.Koncepce etnocentrismu a etnorelativismu na základě Bennettova modelu.
Bennett, Milton and Boylan, Patrick, " A conversation on cultural identity and integration: Milton Bennett Interviewed by Patrick Boylan". Cultus: the Journal of Inter
Anotace
Jak je možné se v každodenní komunikaci vyrovnat s důsledky globalizačních procesů proběhnuvších v průběhu posledních dvaceti letech? Jakou úlohu sehrává verbální a neverbální komunikace pro pochopení kulturních rozdílů, kterým jsme vystaveni při cestování nebo při působení na trhu práce? V průběhu přednáškového cyklu budou vysvětleny rozdíly mezi nízkokontextovou a vysokokontextovou kulturou (například Německo versus Japonsko), odlišné vnímání času v různých kulturních systémech (Německo versus latinskoamerický okruh), podstatné rozdíly mezi individualistickými a kolektivistickými systémy (anglosaské versus asijské kulturní systémy), odlišné pojetí teritoriality v různých kulturních celcích, a řada dalších proměnných.
Pro získání atestace (zápočtu) je třeba vypracovat tři krátké domácí úkoly a prodiskutovat seminární práci v rozsahu osmi až deseti stran. Prvním domácím úkolem je srovnat tři země na základě Hofstedeho modelu (tři stránky, stačí 5 minut prezentace). Druhým domácím úkolem je zjistit, jak jedno národní společenství nahlíží na druhé, např. Češi na Němce, Norové na Čechy, apod. (tři stránky, stačí 5 minut prezentace). Třetím domácím úkolem je krátká prezentace zárodku seminární práce (stačí 5 minut prezentace).