Charles Explorer logo
🇬🇧

Modernism and Modernity: Literature, Philosophy, Art II

Class at Faculty of Arts |
ASZFS0042

This text is not available in the current language. Showing version "cs".Syllabus

Ve filozofickém románu Pascala Merciera (pseudonym švýcarského spisovatele Petera Bieriho) Noční vlak do Lisabonu (2004, česky 2011) cituje jedna z jeho postav slova hlavního hrdiny, záhadného autora jediné knihy Amadeu de Prado: „Víš, myšlení je tou druhou nejkrásnější věcí. Nejkrásnější je poezie.

Kdyby existovalo poetické myšlení, a myslící poezie – byl by to ráj“. Přes ireálnost tohoto přání, nelze popřít ani úzký vztah mezi filozofií a literaturou, ani skutečnost, že existuje „myslící poezie“.

Někteří autoři a badatelé zcela odmítají rozdělení myšlení a emocionálně-smyslového cítění: filozofie sahá po prostředcích poezie, aby se vymezila vůči vědě, poté, co se pokusila o své zvědečtění, aby se nedostala do přílišné blízkosti poezie, jak tento vývoj charakterizoval filozof Gottfried Gabriel (1990). A naopak poezie se stále znovu vydává na území filozofie, aby se pokusila básnickým jazykem vyjádřit její základní témata jako život, smrt, lidské bytí, poznání a mnohá další.

V přednášce půjde o vývoj tohoto procesu od zejména od počátků estetické moderny kolem roku 1800, chápeme-li modernu jako makroepochu, táhnoucí se více či méně do konce 20. století. Zde začíná něco eminentně nového, co mělo pro vztah filozofie a umění rozhodující význam: totiž, podle teze literárního historika a estetika Silvia Vietty, proces sebezpytování, sebehledání a (fiktivní) sebekonstituce Já v estetickém aktu, v čemž možno spatřovat počátek a jádro umělecké moderny a modernity.

Transcendentalizace estetiky, toto novum, teoreticky zdůvodněné romantickou filozofií umění, vedlo k sebereprezentaci subjektivity ve všech oblastech uměleckého tvoření. V dnešní době nevídané technizace estetiky a estetizace techniky, téměř výhradně technicky produkovaných simulatorních obrazů, která je zároveň dobou (nostalgické) reflexe estetické moderny, se ukazuje, že tato reflexe je – jak si uvědomoval již Friedrich Schlegel – nekonečným procesem.

S romantismem kolem roku 1800 zesílil v Evropě kritický postoj k procesu technické modernizace a industrializace světa, k diverzním formám moderní racionality, zvědečtění života a ekonomizaci umění. Tento proces vede devatenáctým stoletím až k moderně desátých let 20. století, kdy se uskutečnila estetická realizace nové životní zkušenosti, kterou Hans Robert Jauß charakterizoval jako vědomí ztráty skutečnosti, autentičnosti světa i vlastní identity v dílech Marcela Prousta, Huga von Hofmannsthala, Guillauma Apollinaira, Andreje Bělého, Franze Kafky, Thomase Manna, R.

M. Rilka, T.

S. Eliota, Roberta Musila ad.

V německé romantické filozofii a literatuře (Novalis, Fichte, Hölderlin, Schelling ad.) začíná „něco“, co se jeví jako eminentně moderní, totiž (sebe)hledání bytostného, suverénního a autonomního Já („Selbst“). Tato hledání vlastní identity se uskutečňuje výhradně v procesu psaní, jako událost psaní a sebekonstrukce prostřednictvím řeči.

Jde o estetickou a uměleckou modernu jako proces zkoumání jiné subjektivity: emocí, obrazotvornosti, fantazie, reflexe, smyslového vnímání, tedy konstrukce světa představ subjektivního vědomí. Z této perspektivy je estetická moderna, jak zdůrazňuje Silvio Vietta, konstruktivním projektem.

Přednáška bude v literatuře a výtvarném umění sledovat vývoj procesu estetické modernizace, chápané jako estetické osvobození subjektu a subjektivity v průběhu 19. a 20. století. Zásadním impulzem tohoto procesu byla šokující zkušenost kolapsu osvícenské racionality a filozofie rozumu v brutálním teroru Francouzské revoluce jako ničím neospravedlnitelné a nevysvětlitelné – ani teologicky, ani eticky, ani jinak - krutosti člověka vůči člověku, cynicky prezentované jako jeho „osvobození“.

Ve svých počátcích kolem roku 1800 je tedy estetická moderna konfrontována s do té doby neznámou formou nesmyslné brutality, která radikálním způsobem zpochybnila tradiční antropologii a utopii dobra a krásna (u Hölderlina, Schillera, Büchnera ad.) a nechala rozvinout pro umění moderny důležitou estetiku ošklivosti (s počátky u Goyi a později Baudelaira ad.). V souvislosti s modernou na počátku 20. století bude pozornost věnována krizi řeči (Hugo von Hofmannsthal ad.) a krizi prožívání skutečnosti jako neautentičnosti světa a pokusům o překonání této krize evokativní silou nového básnického jazyka a obrazotvornosti v avantgardě.

Avantgardní hnutí 20. století dále rozvíjejí projekt moderny jako transcendentálně subjektivní projekt, posílený kritickou dimenzí paměti, fragmentárnosti, ambivalence. Do jaké míry a v jakých formách tento proces pokračuje po válce ve druhé polovině 20. století, v době postupné estetizace banality, ale také politiky a techniky, v době totálního rozšíření hranic pojmu individuální kreativity a k jeho vyprázdnění, bude dalším tématem přednášky.

Study programmes