Adam Smith 1776: „Ve své jídlo nedoufáme díky dobročinnosti řezníka, sládka ani pekaře, ale proto, že sledují svůj vlastní zájem“
\r\nJohnStuart Mill (1836) „Politická ekonomiese zabývá člověkem výlučně jako bytostí,
\r\nkterá touží vlastnit bohatství a je s to posoudit vzájemnou efektivitu prostředků dosažení tohoto cíle“…
\r\npředkládám…
\r\n„arbitrární definici člověka, bytosti, která nevyhnutelně dělá to, čím může získat největší množství základních životních potřeb, výhod a přepychu nejmenším množstvím práce a tělesného odříkání, s nimiž je lze dosáhnout.“
\r\nHomo sociologicus (Durkheim, Parsons): výsledek internalizace sociálních norem
\r\n(Nedobrovolný experiment: zkáza Titanicu (1912) a Lusitanie (1915)).
\r\nSociální pojmy, příkladem může být „odvaha“, „velkorysost“, lidé užívají k popisu sociálních osobních a morálních hodnot, jimž se také říká ctnosti.
\r\nSociální hodnoty jsou měřítka hodnotící lidské chování jak vlastní, tak chování lidí druhých. Tvoří je abstraktní pojmy vázané na emoční stavy a sociální akce. Míra abstrakce je odlišuje od postojů tvořících emoční valenci vázanou na nějaký objekt, osobu nebo akci. Neuronální podklady sociálních hodnot jsou dány společnou aktivací abstraktních pojmových reprezentací v horní přední spánkové kůře a morálních pocitů závislých na kontextu kódovaných v čelních a mesolimbických oblastech. Tato architektura je pravděpodobně podkladem lidské schopnosti dorozumívat se o sociálních hodnotách v různých kulturních souvislostech, aniž by to omezovalo pružnost přizpůsobovat jejich emoční výklad.
\r\nSociální normy jsou standardy chování založené na široce sdíleném přesvědčení o tom,
\r\njak se mají v dané situaci chovat jednotliví členové skupiny. Sociální normy se mohou týkat rodiny, skupiny vrstevníků, organizace, případně celé společnosti. Členové skupiny mohou poslouchat normy dobrovolně, jestliže s nimi nejsou v rozporu jejich osobní cíle, mohou však být k poslušnosti donuceni v tom případě, že se jejich individuální cíle od normativně vyžadovaného chování odchylují a udržení normy předpokládá, že její narušení znamená trest. Jestliže nejsou sociální normy podloženy širokým konsensem o normativní legitimitě pravidel, na jejichž základě se sociální normy vymezují, pak prosazování zákonů selhává. Normy, které lidé považují za správné, předcházejí existenci institucí prosazujících zákony.
\r\nPředpokládá se, že potřeba sociálních norem se objevuje v okamžiku, kdy nějaký druh akce ovlivňuje druhé lidi, ať už kladně nebo záporně.
\r\nAltruismus
\r\nOrganismus se chová altruisticky, jestliže ho jeho chování něco stojí a přitom prospívá jiným organismům. Náklady a prospěch (cost/benefit) biologicky altruistického chování se měří jako reprodukční zdatnost – počet očekávaných potomků. Chová-li se tedy v biologickém slova smyslu organismus altruisticky, snižuje možný počet vlastních potomků, čímž zvyšuje možný počet potomků druhých organismů. Biologický altruismus není podložen vědomým rozhodnutím o pomoci. Altruisticky se mohou chovat pravděpodobně všechny podoby života. Vyskytuje se tedy i mezi příslušníky živočišných druhů, u nichž se existence vědomí nepředpokládá.
\r\nBiologický altruismus začaly vysvětlovat dvě klasické teorie:
\r\nHamiltonova teorie příbuzenského výběru (kin selection), resp. teorie inkluzívní zdatnosti (inclusive fitness)
\r\nTriversova a Maynardova-Smithova teorie recipročního altruismu (reciprocal altruism).
\r\nTyto teorie oslabily platnost předchozí představy vysvětlující biologický altruismus u lidí skupinovým výběrem, o jejímž významu pro biologickou evoluci zakladatelé neodarwinismu R. A. Fisher, J. B. S. Haldane a S. Wright, pochybovali - na rozdíl od Konrada Lorenze.
\r\nSpor však trvá, protože někteří autoři považují teorii příbuzenského výběru a evoluční teorii her jen za zvláštní případy skupinového výběru
\r\nV současnosti teorie skupinového výběru opět ožívá.
\r\nHAMILTONOVO PRAVIDLO
\r\nb > c/r
\r\nb je zisk (benefit)
\r\nc jsou náklady (cost)
\r\nr je koeficient vztahu mezi poskytovatelem (dárcem) altruistického chování a jeho příjemcem vyjadřující míru pravděpodobnosti, s níž dárce a příjemce sdílejí geny v nějakém příbuzensky identickém locusu.
\r\nHamilton v pozdějších publikacích zdůrazňoval, že jeho původní koeficient příbuzenské blízkosti je nutné nahradit obecnějším korelačním koeficientem určujícím pravděpodobnost, se kterou poskytovatel a příjemce sdílejí geny ať už na příbuzenském, nebo nepříbuzenském základu, takže svou teorii zobecnil.
\r\nPodle teorie recipročního altruismu může být altruistické chování vůči nepříbuzným prospěšné, jestliže lze v budoucnosti očekávat nějakou podobu „splátky dluhu“. „Náklady“ na altruistické chování odpovídají míře pravděpodobnosti, se kterou se „investice“ vrátí. Reciproční altruismus nevyžaduje, aby daní jedinci byli nutně příslušníci stejného druhu. Nutná je však více než jediná interakce,
\r\nkromě toho schopnost v budoucnosti poznat jedince, se kterým byl poskytovatel altruistické péče v interakci a schopnost rozlišit a potrestat parasity.
\r\nVysoká míra altruismu a kooperace s nepříbuznými jedinci odlišuje lidský druh
\r\nod ostatních druhů života. Jak v současných společnostech lovců – sběračů, tak ve složitých moderních společnostech, existuje síť směnných vztahů, sdílení potravy, dělba práce
\r\na kolektivní vedení války. Nejde však o naprosto výlučnou vlastnost našeho druhu, byť tomu původně nasvědčovaly například studie pravých šimpanzů. Ty ale pocházejí z pozorování jejich chování v zajetí. Šimpanzi ve volné přírodě však sdílejí potravu, tvoří koalice, kooperativně loví a hlídají hranice svého území, odkud pořádají nájezdy na území sousedících skupin.
\r\nOdlišný výklad lidského altruismu (Batson, 2010)
\r\nKlasické biologické teorie jsou pro výklad lidského psychologického altruismu nedostatečné.
\r\nKlíčem k altruistickému chování je empatie.
\r\nEvolučním podkladem psychologického altruismu je vývoj rodičovské péče.
\r\nProběhl ve čtyřech stupních:
\r\n1. evoluce savců pečujících o mláďata
\r\n2. evoluce lidí, (snad i dalších živočišných druhů), schopných chápat jiné lidi jako cítící „agenty“ se záměrným chováním, schopných tedy pochopit i subtilní potřeby druhých lidí,
\r\n3. vývoj rozvinuté lidské empatie,
\r\n4. vývoj rozvinutých poznávacích schopností umožňujících rozšířit empatické vciťování
\r\na tím i altruistické chování na lidi, kteří nejsou vlastními potomky.
\r\nLidská kooperace je individuální chování zahrnující osobní náklady při společné činnosti, která přináší prospěch členům jedincovy skupiny. Prospěch převyšuje náklady.
\r\nKooperace mezi jedinci, kteří nejsou příbuzní, zahrnuje investování a vyžaduje poznávací neboli kognitivní schopnosti, stejně jako je vyžadují podvádění a manipulace. Investování je chování snižující bezprostřední „výplatu“ investorovu přičemž současně zvyšuje „prospěch“ příjemce.
\r\nKooperují přibližně 2/3 lidí, kooperace je podmíněná. Podmínkou je silná reciprocita. Ta je závislá na možnosti altruisticky trestat.
\r\nKooperace by mohla být z nějaké části „intuitivní“, to znamená evolučně a geneticky podmíněná.
\r\nČasto užívané ekonomické hry:
\r\nDiktátor, Konec smlouvání, Důvěra, Vězňovo dilema, Veřejný statek, Trestání třetí stranou, Důvěra.
\r\nSoučasné funkční metody zjišťují, co a kde se v jejich průběhu děje v mozku hráčů.
\r\nMíra důvěry záleží zejména na posouzení důvěryhodnosti tváře.
\r\nKromě toho záleží na mentalizaci. Systém odhaduje, co se děje v druhém člověku.
\r\nKlíčové uzly systému mentalizace - dorsomediální prefrontální kůra, zadní kůra cingulární a temporoparietální junkce – se aktivují víc, jestliže lidé hrají s druh","inLanguage":"cs"},{"@type":"Syllabus","text":"14 lectures on brain and behavior discuss key research directions and problems of contemporary cognitive and affective neuroscience included boundary problems of neighbouring branches.\r\nThe lectures are: historical introduction, memory, sensory systems, language, consciousness, attention, movement and praxis, laterality, executive systems od frontal lobes, emotivity, social relations incl economic, moral and aesthetic decisions, the Self, agression, violence and psychopathy, neurobiology of dementia, racionality and irrationality.\r\nThe aim of the class is an insight into contemporary cognitive and affective neuroscience, its methods and development. This class si the 8th up-dated version (first version 1996).\r\nThe class is open to all interested people. Every year come students of philosophy, maths, natural sciences and humanities of the Charles University, Prague\r\n","inLanguage":"en"}]}
14 lectures on brain and behavior discuss key research directions and problems of contemporary cognitive and affective neuroscience included boundary problems of neighbouring branches.
The lectures are: historical introduction, memory, sensory systems, language, consciousness, attention, movement and praxis, laterality, executive systems od frontal lobes, emotivity, social relations incl economic, moral and aesthetic decisions, the Self, agression, violence and psychopathy, neurobiology of dementia, racionality and irrationality.
The aim of the class is an insight into contemporary cognitive and affective neuroscience, its methods and development. This class si the 8th up-dated version (first version 1996).
The class is open to all interested people. Every year come students of philosophy, maths, natural sciences and humanities of the Charles University, Prague
MUDr F.Koukolík DrSc
Department of Patology nad Molekula Medicine, Thomayer University Hospital, Prague
National Reference Laborary od Prion Diseases.
Mail: frantisek.koukolik@ftn.cz
Praha 4, Krč, Vídeňská 800, 140 59