Sylabus
Spasticita a její dopad na rehabilitaci pacientů s poškozením CNS.
Možnosti ovlivnění spasticity (non-medikamentózní a medikamentózní).
Fokální terapie spasticity (botulotoxin) a její působení a klasické spastické vzorce.
Anotace
Slovo spasticita se odvozuje z řeckého pojmu spasmós (spasmus = křeč). Každý pohyb, který děláme, je obvykle založen na harmonické součinnosti našich svalů. V případě spasticity, která ve většině případů bývá spojená i s parézou je tato součinnost narušena. V závislosti na místě a rozsahu poškození CNS se závažnost spasticity může velmi lišit, od mírné svalové ztuhlosti až po ztrátu pohyblivosti a vysokou mírou bolestivosti a únavy. Spasticita může být místně omezená (fokální) nebo může zahrnovat více či všechny končetiny současně (regionální nebo dokonce generalizovaná). Spasticita je projevem léze centrálního nervového systému a doprovází řadu neurologických onemocněni způsobených nejrůznějšími příčinami. Spasticita může nastat okamžitě nebo se zpožděním týdnů nebo měsíců po poškození CNS. Je důležité, aby terapie byla zahájena co nejdříve, aby nedošlo ke zkrácení svalů a ztuhnutí kloubů.
Podle rozsahu postižení lze rozlišit následující typy spasticity:
Monospastické: postihuje jednu nohu nebo paži
Paraspastické: obě nohy jsou postiženy
Hemispastické: paže a nohy na jedné straně těla jsou postiženy
Tetraspastické: postihuje obě nohy a paže. V závislosti na závažnosti mohou být také ovlivněny svaly krku a trupu.
V naší populaci je spasticita nejběžnějším následkem cévních mozkových příhod, roztroušené sklerózy mozkomíšní a poúrazových stavů. Proto musí být vždy provedeno pečlivé diagnostické posouzení zahrnující podrobnou klinickou a rodinnou anamnézu a pečlivé hledání možností kauzální léčby, včetně klinického neurologického vyšetření a všech nezbytných dalších vyšetření (CT, MRI, elektrofyziologická diagnostika). Spastický svalový tonus po cévní mozkové příhodě je jedním z nejčastějších problémů neurologické rehabilitace. O incidenci spasticity po cévní mozkové příhodě existují v literatuře jen omezené údaje v rozmezí 19% - 38% jeden rok po CMP a během prvních dvou týdnů v rozmezí 20,2% [Welmer et al. 2010] - 24,5% [Winter and Wissel 2013].
Hodnocení spasticity je často problematické, protože objektivní měření není možné. Nejčastěji používanou metodou pro klinické hodnocení tónu spastického svalstva je modifikovaná Ashworthova stupnice (MAS). Představuje snadno proveditelnou hodnotící stupnici pro horní a dolní končetinu. Funkčně orientované testy jsou z mého pohledu ale vhodnější, jako např. Range of Motion (a-ROM, p-ROM), Stand-up and go test, 10 metrů chůze a nine-hole-peg test. Pro posouzení kvality života jsou vhodné testy, jako je SF 36 nebo EQ 5.
Terapie spasticity je komplexní a často vyžaduje dlouhodobou léčbu. Nejvhodnější je interdisciplinární přístup, kdy tým odborníků: lékaři, zdravotní sestry, fyzioterapeuti a ergoterapeuti spolupracují s pacientem, jeho rodinnými příslušníky a pečovateli na vývoji a uplatnění individuálních terapeutických postupů. Hlavním úkolem je vytvoření individuálního léčebného plánu, který zohlední jak zlepšení funkce, tak spokojenost pacienta s léčbou a přijatelnost s ní spojených vedlejších účinků. Terapie je vždy přizpůsobena individuálním potřebám a slouží k udržení nebo zlepšení pohyblivosti a délky postižených svalů a rozsahu pohyblivosti kloubů.
Možnosti léčby
Při volbě vhodné terapie cílíme zejména na zlepšení každodenních činností, jako jsou například oblékaní, osobní hygiena, schopnost chůze, polohování na lůžku. Důležitými cíli terapie mohou být také zlepšení držení těla, redukce bolesti a v neposlední řadě také zlepšení kvality spánku. V závislosti na stupni a rozsahu spasticity jsou k dispozici různé možnosti léčby.
K léčbě spasticity lze využít: a) fyzioterapie a ergoterapie b) medikamenty obsahující látky, které mají uvolňující účinek na sval (orální antispastika, baklofenová pumpa, injekce botulotoxinu…) c) operačních zákroků, jejichž účelem je úprava nevhodného postavení šlach, svalů a kloubů