Právo životního prostředí vychází z poznatků o příčinách a důsledcích globálního ohrožování a poškozování životního prostředí a z požadavků na zajištění jeho ochrany. Podává ucelený přehled o právní úpravě ochrany, o principech a metodách, nástrojích a cílech ochrany obecně a konkrétně při ochraně jednotlivých složek životního prostředí (ovzduší, voda, půda) a ekosystémů (les, příroda a krajina) a při ochraně před zvláštními zdroji ohrožování (odpady, chemické látky, ionizující záření, ad.). Zahrnuje českou legislativu spolu s legislativou EU a mezinárodní smlouvy. Zvláštní pozornost věnuje uplatňování ekologickoprávní odpovědnosti, prosazování práva prostřednictvím orgánů veřejné správy, přístupu k informacím a účasti veřejnosti na ochraně a uplatňování některých průřezových nástrojů (územní plánování, posuzování vlivů na životní prostředí, jednotné environmentální stanovisko, integrované povolení IPPC).
Právo životního prostředí představuje do jisté míry inkoherentní soubor právních předpisů upravujících ochranu životního prostředí. Jde zároveň o jeden po roce 1989 z nejdynamičtěji se rozvíjejících právních oborů, který charakterizují časté změny stávajících právních úprav a vznik právních úprav nových.
V právním systému je právo životního prostředí součástí práva veřejného, které má své ústavněprávní základy a po roce 1989 výrazný mezinárodněprávní a unijní základ.
Právo životního prostředí má podobně jako jiné ustálené právní obory strukturovaný systém, který má především svou obecnou a zvláštní část, jako je tomu u tradičních oborů, např. práva občanského nebo trestního. Je to důsledek vlivu a vývoje souboru předpisů v nejvyspělejších členských státech Evropské unie a vývoje systému práva životního prostředí Evropské unie samé.