Sylabus
1. Místo komunikačních teorií v politické vědě: a.
Disperze komunikační teorie mezi mediálními studii, politologií, sociologií, antropologií, sémiotikou a kulturálními studii. b. Současná témata komunikace v politologii a jejich odlišnost od Deutschovy teorie komunikace. i.
Politická komunikace ii. Politický marketing iii.
Persvazivní komunikace c. Renesance komunikačních přístupů v politologii a důvod jejich absence v poslední čtvrtině 20. století.
Práce autorů Albert, Kessler, Stetter, Rudalevige, Krippendorff, Malik a Alker 2. Východiska komunikační teorie K.
W. Deutsche: a.
Norbert Weiner a kybernetika. Mechanické stroje a potenciál aplikability jejich funkcionality na společenské systémy.
Teorie rovnováhy. Homeostáze mechanických a biologických kybernetických systémů. i.
Příklady: samoregulující se palné systémy a radary; klimatizace a regulace teploty; poranění lovené zvěře a kapacita jejího přežití; autoimunitní reakce lidského těla. b. David Easton a systémová teorie.
Systém a subsystémy. Teorie vstupů a výstupů. i.
Příklady: telekomunikační zařízení; politický systém; paralelní mocenská centra v politických systémech; diverzita funkčnosti federací a unitárních států. c. Gabriel Abraham Almond a strukturálně-funkcionální analýza.
Funkce systémů a funkce politických systémů. Nové možnosti analýzy funkčnosti politických systémů. 3.
Základní koncepty teorie komunikace. a. Různé koncepce informace: i.
Informace jako nástroj přenosu poznání ii. Deutschovo materiální pojetí informace iii.
Potenciál nemateriální informace a jejího přenosu b. Komunikační kanály a jejich role při přenosu informace.
Shannon-Weaverův model komunikačního přenosu. Přínos Alexandra Grahama Bella k přenosu informací.
Aktuální modely komunikačních přenosů. Informace jako nástroj měření sociální komunikace a nacionalismu.
Příklad afrických výzkumů a jejich limity. i. Mechanické komunikační kanály (terestrické sítě) ii.
Digitální komunikační kanály (optické kabely a satelitní přenosy) iii. Lidské komunikační kanály (od Herma k Mattě Hari) iv.
Nemateriální komunikační kanály (telepatie a spirituální média) c. Zpětná vazba i.
Easton, Sabatier, Jenkins-Smith, Heclo, Hoffert, Kunkel ii. Role zpětné vazby v procesu učení.
Vyrovnávání omylů systémů. Kooperace zpětné vazby a paměti. iii.
Příklady: 1. Zpětná vazba v mechanických strojích (počítačové programy a jejich adaptabilita ne lidského protihráče 2.
Zpětná vazba v individuálních lidských systémech (proces sociálního začleňování se) 3. Zpětná vazba v sociálních systémech (přijímání zákonů a jejich zpětná revize) d.
Proces učení, adaptabilita systému, paměť, autonomie systému. i. Proces učení jako zpětnovazební proces na bázi informací a paměti. ii.
Nutnost učení se pro adaptabilitu systémů. Příklad selhavších systémů následkem selhání v procesu učení se - aplikace na totalitární systémy. iii.
Paměť materiální a paměť nemateriální, jejich role v přežití systémů. iv. Autonomie systému a nutnost učení se a vymezování se vůči okolí v zájmu jejího zachování.
Příklady: manželství, dominantní politický systém vs. submisivní politický systém, válečné konflikty, ekonomické instituce. e. Střední úroveň komunikace.
Role střední úrovně komunikace na funkčnost politických systémů. Gatekeeping jako funkce střední úrovně komunikace.
Nebezpečí pro politické systémy plynoucí z jejího selhávání. i. Příklady: plukovníci v armádě; tajemnice studijního oddělení; ředitelé odborů ministerstev; asistenti poslanců. f.
Role vnitřní rozvědky. Rozdílnost vnitřní rozvědky v demokratických a totalitárních systémech.
Nebezpečí plynoucí z jejího selhání, z její nadměrné nebo nedostatečné mocenské kapacity. i. Příklady: tajná policie (StB, KGB X ÚZSI/BIS, MI5); výzkumy veřejného mínění; volby; projevy občanské nespokojenosti. 4.
Zánik politických systémů a. Nebezpečí moci a neúčinnost nátlaku a užití síly. i.
Přílišná moc jako příčina uspokojení a rezignace na inovace. Pád impérií následkem zakonzervování. ii.
Patologie moci a její degenerativní působení na reformulaci systémů. iii. Moc jako kapacita prosadit vůli systému na úkor jiného systému a její patologické projevy.
Příklad bipolárních stranických systémů a nutnost konsensu s opozicí na klíčových reformách. b. Systémové konflikty a koncentrace rozhodování. i.
Paralelní mocenská centra v politickém systému a nutnost jejich eliminace. Příklady: protestní hnutí, odbojové skupiny, partyzáni, etnické menšiny, konkurenční aristokratická větev, pučisté. ii.
Koncentrace rozhodování a následky jejího nezdaru. Příklad: Destrukce polské politické reprezentace při pádu vládního letadla ve Smolensku. 5.
Růst politických systémů a komunikace jako nástroj inovace. a. Nezbytnost komunikace pro tvorbu, přijímání a zpracování informací a tvorbu, aplikaci a reflexi rozhodnutí. b.
Nutnost komunikace pro udržení politických systémů z hlediska inovačního a schopnosti adaptace na hrozby a reakce na ně. c. Příklady: zánik Východního bloku jako následek neschopnosti ekonomické adaptace na změněné podmínky; pád kdysi dominantních politických stran (HZDS, SDKÚ); Oranžová revoluce; Arabské jaro 6.
Důsledky komunikační teorie pro politickou praxi. a. Nutnost reciproční výměny informací a volného toku informací mezi řídícím centrem a systémovými subsystémy. b.
Nutnost generace informací, jejich přijímání, zpracování, tvorby rozhodnutí, jejich aplikace a reflexe na základě zpětné vazby. c. Legitimita řídícího centra a její udržení prostřednictvím výměny informací a plnění nutných funkcí. 7.
Kritika Deutschovy teorie komunikace a možnost její reformulace. a. Aplikace mechanických zákonitostí na společenské systémy. i.
Kritika teorie rovnováhy ii. Wienerovo varování iii.
Marxistická glorifikace mechanistického pojetí. b. Podmíněnost komunikačního hlediska a jeho nevýlučnost. c.
Absence operacionalizace. Deutschův důraz na kvantitativní data. d.
Komplexní adaptabilní systémy a Santa Fe Institute. 8. Obnovení teorie komunikace a její potenciál v současnosti. a.
Nové směry výzkumu na začátku 21. století. b. Santa Fe Institute a ‚complex adaptive systems‘. c.
Aplikabilita na zkoumání zániku politických systémů. Social network analysis. d.
Zkoumání objemu komunikačních výměn v rámci politických systémů, jejich tok, směřování, dominantní směry. e. Totalitární systémy 20. století a současné autoritativní systémy jako objekty výzkumu. Československo, Jugoslávie, SSSR X Venezuela, KLDR, Čína. 9.
Základní metodologické přístupy ke zkoumání teorie komunikace a. Matematické modelování prostřednictvím programu Netlogo b.
Qualitative Comparative Analysis prostřednictvím programu fsQCA a Tosmana c. Social Network Analysis prostřednictvím programu NodeXL 10.
Aplikace konceptů Deutschovy teorie na reálné sociální systémy a. Nadnárodní organizace a komunikační procesy (EU, OSN) b.
Politické systémy i. Zaniknuvší (Starověky Egypt, Antický Řím) ii.
Rozpadající se (Venezuela, Ukrajina) iii. Existující (ČR) c.
Politické instituce (volby, politické strany, státní správa) 11. Interpretace rozpadu Východního bloku na základě komunikačního selhání a.
Ekonomický rozpad b. Ztráta legitimity následkem selhání ideologie c.
Absence reciproční komunikace mezi řízením systému a subsystémy 12. Kantova teorie věčného míru a teorie demokratického míru a.
Interpretace rozpadu Východního bloku na základě komunikačního selhání z mezinárodně-vztažného hlediska b. Relevance Kantovy teorie a její propojení s teorií K.
W. Deutsche 13.
Potenciál aplikability logiky teorie komunikace na zkoumání politických systémů a. Základní znaky systémového rozpadu b.
Potenciál predikce a teorie pravděpodobnosti c. Cykličnost dějin a nevyhnutelnost systémových přechodů d.
Parametry vzniku politického systému jako parametry jeho zániku
Anotace
Politická věda se v 60. letech 20. století nacházela v přelomovém období. Nové směry výzkumu plynoucí z rozvíjející se interdisciplinarity vědy vedly ke vzniku řady nových přístupů k chápání politických systémů. Jedním z nejpodnětnějších směrů se stala teorie komunikace Karla Wolfganga Deutsche, inspirovaná kybernetickým přístupem Norberta Wienera. Deutsch nastínil základní rysy své teorie v sérii přednášek vydaných pod názvem Nervy vlády. Byť tato teorie poskytovala zcela inovativní přístup ke studiu politických systémů, nikdy se nestala součástí dominantního diskursu, který se po krátkém období hledání nových směrů odklonil od komunikačních teorií. Sám Deutsch na svou práci v pozdější době nenavázal a ta tak představuje zapomenutou větev politologického diskursu, skýtající však velký potenciál.
Základním cílem kurzu je představení teorie komunikace K. W. Deutsche a její kritické zkoumání. Vzhledem k charakteru teorie, která netvoří ucelený celek, se bude kurz skládat z přednášky a semináře. Na přednáškách budou postupně představovány jednotlivé aspekty Deutschovy teorie komunikace a následné semináře budou věnovány jejich kritice.
Úvodní část kurzu posluchače seznámí s problematikou komunikačních teorií a jejich místu v politologickém diskursu, zejména jejich prolnutí se systémovou teorií Davida Eastona a strukturně-funkcionální analýzou Gabriela Abrahama Almonda. Následně budou představeny hlavní koncepty teorie komunikace a jejich aplikovatelnost na politické systémy. Důraz bude kladen na klíčovou roli komunikace pro životaschopnost politických systémů a nebezpečí jejich zániku v případě komunikačních selhání. Probrány budou také nové koncepty, které Deutsch přinesl či rozvinul v politologickém diskursu, zejména střední úroveň komunikace, gatekeeping, role vnitřní rozvědky a dvojstupňový tok komunikace. Podstatná část kurzu bude věnována kritice teorie komunikace a objasnění jejích nedostatků.
Druhá část kurzu se bude věnovat způsobům, jak teorii komunikace obnovit a naplnit její potenciál v současnosti.
Kurz bude zakončen zápočtovým testem.