Sylabus
Církev zakořeněná v Ježíši z Nazareta
I. Od Ježí še k církvi
I.1. Historický náčrt
Skutky: Letnice, Petr, Pavel
Skt 2,38.42-47: obrácení vírou k JK, křest, dar DS, eucharistie, láska k souvěrcům a potřebným – nejranější elementy vývoje a formování církve
Evangelia
Nezpochybnitelné přípravy na misi
Pavlovská literatura
První náčrty ekleziologie – o církvi již teologicky + organizační záležitosti
Ignác z Antiochie, Irenej, Origenes, Jan Zlatoústý, Ambrož a Augustin:
Teologické promýšlení založení církve
Augustin, Tomáš a koncil z Vienne (1312): církev z boku Kristova (Jan 19,34) jako Eva z Adama (Gen 2)
TK a protireformace: právní pohled na církev: vyvolení Petra – primát; ius divinum; církev vs. Sola Scriptura (norma non normata = exkluzivita PS pro katolíky VERSUS sola Scriptura = exkluzivita PS pro evangelíky)
V boji proti osvícenství a modernismu: zdůrazňováno explicitní a speciální založení církve: 1VK: „sanctam aedificare Ecclesiam decrevit“ (DH 3050) + Lamentabili (DH 3452) + Pascendi (DH 3492); Antimodernistická přísaha (1910): církev byla založena na zemi Ježíšem přímo a bezprostředně (DH 3540)
Manuály říkají: JK „založil“, „vybudoval“, „ustanovil“:
Povolání 12
Primát Petrův a jeho pokračování
Předávání trojí moci Krista – „potestas docenti, sanctificandi et regendi“ na apoštoly
Ustanovení eucharistie jako nové smlouvy 2VK: LG 2-5: ustanovení jako proces (1krát založení a zakladatel)
Vybrané otázky z ekleziologie od MTK, jež začínají tématem založení církve (reakce na H. Künga, L. Boffa)
I. 2. Klasická „dvojjména“:
Písmo a církev
- PS od počátku norma normans – norma non normata
- PS jako literární objektivace víry apoštolské církve JE základem pro další časy církve
- PS definuje a konzervuje depositum fidei
- U Otců a v středověké teologii je PS intimně propojeno s tradicí
- PS však od protestantské krize chápáno též v axiomu „Sola Scriptura“
- TK (DH 1501): pro víru je PS materiálně dostatečné a tradice jej jen interpretuje (traditio interpretativa) – pro mravy a zvyklosti (mores et consuetudines) není PS materiálně dostačující a je obsahově, tj. materiálně doplněna tradicí (traditio constitutiva)
- 2VK (DV9): PS a tradice „ex eadem scaturigine promanantes“; PS je jediným slovem, které je neseno tradicí. Tradice a) říká, co je kánon (DV8); b) z ní církev získává jistotu, jak rozumět PS; c) aktualizuje a prohlubuje pochopení PS (DV 8; 12; 21; 24n) ius divinum – ius ecclesiasticum
- téma TK zejména v otázce ustanovení svátostí Kristem
- myslí se tím pozitivní božské ustanovení nějaké reality (s možností doložení v PS)
- Augustin: „Divinum ius in Scripturis habemus.“
- Tomáš: „Ius divinum est quod pertinet ad legem novam.“ (I-IIae, q.107, a.4) „Ius divinum est quod ex gratia non tollit ius humanum quod est ex naturali ratione.“ (II-IIae, q.10, a.10)
- Luther: ius divinum = PS; ius ecclesiasticum = implicitní obsahy PS; ius humanum = koncily a papež
- 1VK: Petrův úřad je de iure divino (DH 3058) – reflexe církve jako zdůvodnění
- TK, 1VK, 2VK: ius divinum SE NEODVOZUJE od exkluzivního a explicitního v Písmu jednoznačně dohledatelného založení (ius divinum je prominentní nástroj Ducha svatého či nějaké klíčové dílo Prozřetelnosti)
- Toto širší pojetí ius divinum se užívá v katolické církvi jak u monarchického episkopátu, tak u Petrova úřadu (tedy nikoli jako specifické historické slovo)
- Ius divinum je vždy založené v historii a vždy musí být pochopené a pojmenované člověkem
- Ius divinum se nedá úplně odlišit od ius humanum (vždy nese otisk historie), není však pouhý sociologický produkt, ale výsledek působení Ducha svatého, jak to odpovídá pneumatologické povaze církve.
Rozlišujeme:
- fakt ustanovení Pánem a možnost tuto skutečnost odargumentovat přímo z Písma
- zjišťujeme, co se myslí termínem ius divinum, v té které tradici
I.3. Současná teologie ke vztahu JK a církve a) Harnack, Sabatier, Tyrell, Loisy, Bultmann (30-tá a 40-tá léta XX. století)
- JK nechtěl církev
- Místní církve jsou „echo“ evangelia a církev je „poježíšovská“ konfederace místních církví
- ŘKC se svátostmi je výsledkem vlivu helenismu a římského impéria a je reakcí na nepřicházející paruzii
- Loisy: „Ježíš hlásal Boží království, a přišla církev.“ Původně šlo o reakci na A. Harnacka a myslel to konstruktivně. b) „nový konsenzus“ – 40. léta (dnes J. Jeremias)
- církev eschatologický lid boží, který je otevřený pro pohany (církev jako „parta“, jež fandí přicházejícímu eschatonu)
- už předvelikonoční Ježíš jeho učedníci chtěli církev jako nový eschatologický Izrael
- smrt a vzkříšení JK – faktický začátek eschatologického společenství
- Letnice: eschatologické dary Ducha svatého
- 12 apoštolů – obnovení eschatologického Božího lidu – nového Izraele – otevřeného pro pohany c) Käsemann (1963) – Frühkatholizismus
- pavlovská ekleziologie (charismata) VERSUS katolická ekleziologie (deuteropavlovská literatura a Lukáš s důrazem na úřad a autoritu)
- „kánon uvnitř kánonu“
- „Urgemus Christum contra Scripturam“
- d) pozice katolických teologů (Schnackenburg, Vögtle,…)
- církev zrozená ve velikonoční perspektivě
- o církvi můžeme hovořit až po Velikonocích, nicméně ve světle Velikonoc můžeme interpretovat jeho život a učení a najít i u předvelikonočního „kirchenstiftende Akte Jesu“ – církev zakládající jednání.
- H. Fries: Ježíš se dá velmi dobře vyložit i církevně a povelikonoční komunita to udělala
- Küng, Boff: Ježíše úplně neznásilníme, pokud budeme vidět v církvi prodloužení jeho mise
- e) nová syntéza exegeticko teologická
- u předvelikonočního Ježíše je třeba hledat církev „pod povrchem“ jeho slov a činů
- dokument MTK z roku 1986 hovoří o implicitní ekleziologii
- církev je nový Boží projekt, jenž zůstává v kontinuitě s Izraelem
- JK působení Boha v Izraeli naplňuje a „posouvá“ dál
- JK aktualizuje království Boží na zemi f) církev jako obnovený Boží lid
- JK je nejen zakladatel církve, ale především obnovitel Izraele
- to první, o co mu jde, je církev
- to, co označujeme slovem církev je tedy nový Izrael – hlavní téma předvelikonočního Ježíše
- už předvelikonoční komunita to pochopila a povelikonoční komunita v tom pokračovala
- po velikonočních událostech dochází k transformaci (Ježíš je v nebi), ALE je církev je s ním v existenciální a strukturální kontinuitě.
Závěr I.
Církev je svátostí (LG 2-5): a) je založená Kristem, b) je vnějším znamením c) vnitřní milosti ad a) JK je zakladatelem církve (LG 5, MTK 1985, MTK 1986)
- implicitní ekleziologie evangelií
- zakládání církve jako proces
- po Velikonocích: společenstvím BK je církev
- po Velikonocích BK svěřeno církvi
Téma církve závisí na pochopení Ježíše Krista. Kvalita teologie kolem otázky Co je církev? závisí na kvalitě teologické odpovědi na otázku Kdo je Ježíš? Jinými slovy: odpovědi na otázky Kdo je Ježíš?a Jaké vědomí o sobě m
Anotace
Předmět je věnován fundamentální ekleziologii a má následující důrazy:
A. Fundamentální ekleziologie: uvedení do problematiky (historický pohled:apologetický traktát o církvi; příspěvek 2. vatikánského koncilu: GS 45; církev a svědectví: Synod 1985)
B. Církev ukotvená v Ježíši z Nazareta (od Ježíše k církvi; prvotní církev: norma a základ církve všech dob; petrínská služba)
C. "Místo" církve ve víře ("credo ecclesiam": církev ve vyznáních víry; svědectví církve jako důvod pro víru; význam církve v aktu víry; svědectví církve jako podmínka víry a ekleziální známka kredibility)
D. Svědectví: ekleziální známka kredibility (kategorie svědectví; křesťanské svědectví: ekleziální známka kredibility; zakládající apoštolské svědectví: prvotní církev; svědectví života: trvalá známka)
Závěr: svědectví jako cesta věrohodnosti církve (svědectví jako trojí pozvání k víře: od apoštolského svědectví ke svědectví života prostřednictvím svědectví Ducha)
The course is devoted to fundamental ecclesiology and has the following emphases:
A. Fundamental Ecclesiology: Introduction to the Problem (historical view: apologetic tractate on the Church, contribution of the Second Vatican Council: GS 45, Church and Testimony: Synod 1985)
B. The Church Anchored in Jesus of Nazareth (from Jesus to the Church, the early Church: the standard and basis of the Church of all time, the service of pope in the Church)
C. "The Place" of the Church in Faith ("credo ecclesiam": the Church in the confessions of faith, the testimony of the Church as a reason for faith, the role of the Church in the act of faith, the testimony of the Church as a condition of faith and the ecclesiastical sign of credibility)
D. Testimony: the ecclesiastical sign of credibility (categories of testimony, the Christian testimony: the ecclesiastical sign of credibility, the foundation of the apostolic testimony: the early church, the testimony of life: the permanent sign)
Conclusion: testimony as the path of the credibility of the Church (testimony as a triple invitation to faith: from the apostolic witness to the witness of life through the testimony of the Spirit)