Sylabus
Úvodní hodina. Viditelné a neviditelné dějiny a jejich vzorce.
Tři stádia neviditelných dějin (I): mýtus, filozofie, věda. Tři stádia neviditelných dějin (II): dětství, dospívání a dospělost lidstva. Člověk před dějinami (I): mýtus, symbol, identita. Člověk před dějinami (II): kosmogonie, kosmologie, rituál. Člověk před dějinami (III): věčný návrat do zlatého věku. Člověk před dějinami (IV): přírodní cykly a cyklické pojetí času. Člověk před dějinami (V): novoroční oslavy. Člověk před dějinami (VI): náročná svoboda a tíže dějin.
Anotace
V současném světě se pojmy jako „speciální“ či „aplikovaná“ etika dostávají takříkajíc na výsluní veřejného zájmu. Mnohde tvoří povinnou součást institucionalizované výuky a vzdělávání.
Hovoříme v této souvislosti např. o „etikách“ různých profesí (lékařství, právo, obchod, pedagogika, pomáhající profese atd.). Přesto však – poněkud paradoxně – nemůžeme říci, že by se člověk díky tomu stával nějak morálnějším, zodpovědnějším či uvědomělejším.
Hlavním cílem předmětu je přivést k nahlédnutí, že to, co se dnes prezentuje jako „různé etiky“ pro „různé profese“ či „různé situace“ může být skutečně přínosné jen při dostatečné projasněnosti vlastních základů. Hovoříme-li v průměrném, vágním porozumění o „základech“, rozumíme tím zpravidla nějaké úvodní, obecné, jednoduché informace o daném předmětu.
Základy ve filosofickém smyslu jsou však tím vůbec nejdůležitějším (a zároveň nejtemnějším) pojmem. Položení základů znamená ohledání půdy (Grund), z níž základy vyvěrají jako prameny (Quellen) či počátky (ARCHAI, principia, elementa).
Na výměře základů (KANON) záleží celá budova. Cílem předmětu je v tomto smyslu především naznačit, jakým způsobem etika vyrůstá z před-etického (mýticko-náboženského, archaického) vnímání světa, založeného na archetypech, rituálech a cyklickém pojetí času.
Zrod etiky samotné pak klade do souvislosti s událostí logu a zaujetím teoretického postoje ke skutečnosti. Etiku chápe jako přemýšlení o hodnotách, cílech a možnostech uskutečnění odpovědného jednání, které vždy osciluje mezi dvěma základními výměry řeckého pojmu ETHOS: homérovsko-hesiodovského užití v „pasivním“ smyslu vrozeného zvyku (habitus, zabydlenost) a aristotelského „dynamického“ pojetí (jako syntéza FRONÉSIS, ARETÉ a EUNOIA).
Tyto dva výměry interpretuje temporálně; implikují totiž etiku jako péči o minulost a budoucnost, jež je zároveň vrcholným výrazem lidské přítomnosti (být pří-tom-en). Základní program sledování „počátků“ etiky předmět vykazuje na vybraných kapitolách z dějin etiky, respektive filosofie a náboženství, nakolik jsou s přemýšlením o správném jednání vždy nedílně srostlé.