Anotace
Spory středověké i raně novověké - příklad rozdílného uplatňování genologických požadavků
Žánr sporu (hádání, certamen, disputatio aj.) je výsostně intelektuální literární forma, objevující se jako antické dědictví zejména v univerzitním prostředí, odkud se logicky přenesla jak do vagantské a kurtoazní latinské literatury, tak i do laického vernakulárního prostředí. Jako jeden ze scholastických literárních žánrů umožňovala ideální spojení rétorických, heuristických a persvazivních řečnických prostředků, a byla také pro svou všeobecnou uplatnitelnost vhodná pro parodické inverze. Spor měl jasná formální pravidla, která vycházela z disputačních principů univerzitního prostředí: musel řešit tezi sporu (ta měla, zvláště ve fiktivních, školských sporech, gnómický charakter, týkající se obecných problémů spásy, Boha, života, smrti apod.), musel mít jasně protikladné jednající strany, každá strana musela být vybavena podstatnými argumentačními fakty; spor měl rozhodnout arbitr. Na sporech z českého prostředí je prokazatelná vědomá práce s těmito formálními pravidly, která se projevila nejen na formální podobě textu, ale i na jejich funkčním využití: formální scholastický spor řešil otázky kulpability smrti nebo neštěstí (Spory duše s tělem, Ackermann. Tkadleček), nebo spásy (Súd Astarotův, Solfernus), kurtoazni spor posunul základní tezi do oblasti formální estetiky (údajně český spor Fialky s růži), tendenční spor husitské doby (Hádáni Prahy s Kutnou Horou; Václav, Havel a Táboř) sloužil pro propagaci jedné strany tím, že zcela marginalizoval prostor a argumentační možnosti protivníka; na druhé straně do vagantského prostředí spadá invertovaná podoba žánru, která vystačí buď s parodickým zpracováním motivu (Svár vody s vínem), anebo jde až k intertextuální parodii samého žánru (Podkoni a žák).
Práce s formálními požadavky je patrná ve využití arbitra. Pokud jde o gnómický spor, je zásadně využívána nezvratitelná autorita (Kristus - v tendenčním Hádáni Prahy s Kutnou Horou je jeho využití pro politickou a konfesijní persvazi naprosto přesvědčivé), pokud jde o kurtoazní spor, buď schází a rozhodnutí je ponecháno jedné ze stran (jsem přesvědčen, že tohoto typu je český Tkadleček), nebo jde o vnímajícího arbitra, který přizná právo na vítězství oběma stranám a spor jako neřešitelný přivede ke smíru (Svár vody s vínem, Spor fialky s růži). V inverzním sporu Podkoniho a žáka je právě absence arbitra jednoznačným dokladem parodizace samého formálního žánru - namísto rozsouzení je spor zakončen rvačkou. Formální požadavky také vedou k revizi možné autorské subjektivity (zvláště Tkadleček a Ackermann).
Tradiční žánr se přenesl i do raně novověké literatury, jeho životnost je prokazatelná například na tvorbě Komenského (Listové do nebe, Truchlivý).