Sylabus
1. Co je Evropa? Jaké jsou její zdroje a smysl?
2. Praxis a theóriá. Techné a fysis. Řecká geometrie jako paradigma vědecké idealizace a exaktnosti.
3. Axiomatická výstavba vědy: axiom, teorém, důkaz; pojem-věta-soud-systém. Definice.
4. Problém proměny filosofie a vědy na tradici. Proměna mathesis na doctrina, resp. disciplina: zrod vědeckých disciplín a jejich problematičnost.
5. Klíčová proměna smyslu a cíle vědění v novověku: ovládání přírody. Vědomí (conscientia) jako originální půda jevení jevů. Galileovsko-descartovská metoda.
6. Rozlišení mezi přírodními a humanitními vědami – charakteristika rozdílných metodických přístupů.
7. Problém specializace – specializace jako důsledek pojetí vědění jako vědění o předmětu a předmětných oblastech.
8. Protiklad rozumějícího a počítajícího vědění; protiklad teorie a technologie; problém objektivizace člověka.
9. Ztráta universální půdy rozumění – svět se rozpadá na jednotlivé předmětné obory.
10. Krize věd a věda jako krize. Proměna vědy pouhý na vědecký provoz. Krize Evropy. Kritika a krize.
11. Planetarizace a globalizace. Moderní technologie; kybernetika a management.
12. Základní horizont a přehled speciálních věd o člověku jako podoby zpředmětnění člověka v horizontu ovládání přírody skrze zpředmětňování.
Anotace
Co dává universitě její universalitu? Žádná speciální věda není schopna založit samu sebe. To znamená, že též rozumění specifičnosti příslušné speciální vědy a jejímu postoji není možné dosáhnout z ní samé.
Zároveň v oblasti věd o člověku, resp. humaniora, dochází ke ztrátě důležitého aspektu přivádění člověka k jeho lidskosti skrze vědění o sobě samém. Ale právě rozumění celku lidskosti člověka, který není redukovatelný na předmět, je klíčové pro pedagoga.
Nejde o úvod do jednotlivých speciálních věd o člověku, ale o položení problému jejich specifičnosti a jejich předpokladů v úsilí o universitas věd.