Sylabus
I. Charakteristiky, význam a tvorba vztahu psycholog ? klient/pacient. Objasnění odborných termínů : empatie, autentičnost , úcta (respekt) ke klientovi.
II. Nonverbální komunikace v klinickém i poradenském rozhovoru.
Kategorie nonverbálního chování v diagnostické a v intervenční fázi psychologického poradenského procesu. Percepce a interpretace klientova a vlastního psychologova neverbálního chování.
III. Psycholog směřující k pochopení klienta/pacienta: objasnění, parafráze, reflexe pocitů, sumarizace.
IV. Zásahy poradce regulující směr rozhovoru. Dotazování, konfrontace, interpretace.
V. Komunikace v etapě rozhodování příp. vedení klienta.
I. Charakteristiky, význam a tvorba vztahu psycholog ? klient. Objasnění odborných termínů: autentičnost, empatie, úcta( respekt ) ke klientovi/pacientovi
Strategie vedení psychologického rozhovoru se postupně stala jedním z hlavních metodických témat studia psychologie . Je totiž nejtypičtější a nejfrekventovanější metodou poradenské a klinické praxe, jak naznačuje sémantický vztah slov "porada" a "rozhovor". Rozhovor má v této oblasti významné, mnohdy vedoucí postavení mezi diagnostickými, ale i intervenčními strategiemi ve všech odlišných směrech. Pojetí a nácvik rozhovoru dává příležitost k proniknutí do vztahu teorie a praxe, přesněji teorie a strategie jednotlivých poradenských i terapeutických směrů.
Rozvíjená forma vedení klinického a poradenského rozhovoru se teoreticky opírá o eklektickou - ale jak doufáme organickou - syntézu rogersovského a kognitivně behaviorálního pojetí, obsahově klade důraz na dětskou problematiku.
V tomto kontextu zaujímá rozhodující roli přístup a vztah psychologa ke klientovi, charakterizovaný pojmy autentičnost, empatie a respekt.
Autentičnost:
Vyžaduje zůstat v profesionálním vztahu sebou samým, bez předstírání a úsilí "udělat dojem". Redukuje vzdálenost mezi psychologem a klientem/pacientem a pomáhá klientovi identifikovat se s psychologem. Vyžaduje přiměřené nonverbální chování, kongruenci (souhlasnost slov a činů ) a nepřehánění role autority. Vyžaduje přiměřenou spontaneitu ? tj. verbalizace prožitků poradce pro klienta " zde a nyní " v konkrétní situaci. Nejde o vyjadřování všech pocitů a impresí, především to platí u negativních pocitů ? tyto je možno vyjadřovat výběrově, když je to funkční. Sdělení o sobě, ze strany psychologa, zvláště o klientovi podobných zkušenostech a potížích, je projevem autenticity, ale je nutno je používat citlivě.
Empatie:
Přesné porozumění klientovi.Obecněji porozumět druhým lidem z hlediska jejich vztahového rámce více, než ze svého. Uvědomit si, že i z mého hlediska banální problém, může být pro něho významný.Důležitá je schopnost empatické účasti jak ve verbální rovině, tak snad ještě více v nonverbální formě. Cílem je získání relevantních informací, ale ještě snad více vytvoření klientova pozitivního vztahu. Důležité je tázat se na klientovy zkušenosti a city, adekvátně prožívat a verbalizovat jeho emoční situaci, reagovat na ni a tím i prokazovat, že je pro nás významná.
Úcta ? respekt:
Důležité je dát najevo, že si klienta vážíme a pozitivně jej přijímáme ? i když máme odlišné nebo sporné pojetí života, světa, lidí i sebe. Autentičnost a úcta spolu úzce souvisí ? snížení bariér mezi poradcem a klientem zlepšuje empatii a obě vedou přes pochopení k respektu ke klientovi. Respekt ke klientovi se projevuje angažovaností pro klienta ? například tím, že pro něho máme dostatek času a zájmu o něj. Důležité je porozumění dané vedením rozhovoru ? nasloucháním a vstřícnými dotazy. K problémovému chování klienta se snažíme zaujímat nehodnotící postoje, což ovšem neznamená souhlasit se vším.Rozhodující roli hraje srdečnost a laskavost ? bez nich proběhl sice rozhovor "technicky" korektně, ale zůstává psychologicky a poradensky málo efektivní.
II. Nonverbální komunikační dovednosti v rozhovoru
Nonverbální komunikace představuje vedle jazykových sdělení druhý nejdůležitější, svébytný zdroj informací v mezilidském kontaktu. To platí i pro psychologický poradenský/klinický rozhovor. Pro tuto situaci je zvláště významná intenzivní vazba komunikace na emoční a motivační sféru a dále na klientem slaběji vědomě kontrolovaná sdělení.
Hlavní oblasti nonverbálních (nv) podnětů. Chce-li psycholog využít možností, které poskytuje klinický rozhovor, musí být citlivý na informace z hlavních oblastí nv komunikace, mezi něž patří: kinezika (pohyby těla), paralingvistika (nv řečové projevy, např. síla hlasu), proxemika ( vzdálenost komunikujících), fyzické prostředí (např. umístění nábytku v konzultační místnosti), čas (např. délka setkání aj.)
K profesionálnímu vybavení psychologa patří tři druhy dovedností: l) přijímat neverbální sdělení 2) porozumět jim (dekódovat je) 3) nonverbálně intervenovat do průběhu poradenského kontaktu. l) Dovednost přijímat nv podněty, aktivně je vyhledávat a sledovat, např. výrazy obličeje partnera. U mnoha lidí a vyšších živočichů je tato dovednost intezivně rozvinuta, nezřídka se však omezuje na nesystematické přijímání signálů, aniž jsou úplně uvědoměny. 2) Funkcí interpretačních dovedností je porozumění významu zachycení neverbálního sdělení. Toto dekódování je složitý proces, jehož základnou je psychologovo empatické prožívání klientova neverbálního chování. Sama o sobě však empatie nestačí, jednak protože vloha pro empatické vcítění je v populaci nerovnoměrně rozložena. Další komplikací jsou individuální rozdíly v denotacích a konotacích neverbálního sdělení různých osob. Interpretace je v zásadě komplexní kognitivně emocionální akt, při němž je nutno brát v úvahu také verbální a neverbální kontext, jehož součástí je interpretovaný jev. Pro validitu sdělení je významné zjištění shody významu jednotlivých verbálních a neverbálních komponent. Zjištěná shoda - kongruence potvrzuje zjištěný význam celého problému. V případě neshody mezi verbálním a neverbálním sdělením přikládá pozorovatel zpravidla intuitivně větší váhu nonverbálnímu. A konečně přispívá k validitě interpretace sám klient svým vlastním spontánním vyjádřením nebo vlastní interpretací na výzvu psychologa.
Složitý dekódovací proces se prohlubuje a zároveň navenek zdánlivě zjednodušuje zkušenostmi z praktické a odborné interpretační aktivity. Vznikají mj. interpretační schémata, která mohou sloužit jako alternativní východiska při tvoření interpretačních hypotéz.
Několik příkladů interpretačních schémat: klientovo svěšení hlavy často prozrazuje smutek, starost. Neslyšitelný šepot signalizuje obtíže při sdělování informací o sobě. Psychologovy doteky klientova ramene chtějí navodit pohodu a pocit podpory klienta poradcem.
Z hlediska poradenského/klinického procesu je interpretace bazální součástí diagnózy a počátkem intervence. Obsahově přispívají interpretační dovednosti zvláště k objasnění emocionálního a motivačního aspektu řešeného klinického/poradenského případu.
Intervenční neverbální techniky spoluregulují poradenský i terapeutický proces. Navazují na výsledky interpretace a uplatňují se zvláště na jeho počátku při vytváření vztahu a v emocionálně vypjatých momentech.
V první fázi setkání jde o překonání nejistoty klienta, jeho nedůvěry a dalších podobných zábran účinnosti komunikace a tvorby vztahu důvěry a spolupráce. Mezi pozitivně působící neverbální projevy psychologa patří např. tón hlasu podobný klientovu, dobrý oční kontakt, příležitostné přikývnutí, oživená tvář, umírněná verbální aktivita psychologa.
Na obecnější rovině lze značnou část intervencí zařadit mezi techniky synchronizace, tj. sladění neverbálních projevů psychologa a klienta. (Z uvedených příkladů - dobrý oční kontakt psycholog navozuje totéž u klienta). Jinou technikou širokého záběru, zvyšující důvěryhodnost poradce je už zmíněná kongruence projevů psychologa.
Již zmíněná hlasitá interpretace vlastních neverbální projevů klienta může sahat svými důsledky za hranice právě řešeného problému: např. posílením klientovy zpětnovazebně potvrzené sebereflexe se zvýší jeho sociální kompetence.
III. Psycholog směřující k pochopení klienta: objasnění, parafráze, reflexe pocitů, sumarizace
Slovní sdělení klienta jsou "základní surovinou" rozhovoru. Psycholog pozorně naslouchá a svými výstupy usiluje o optimální upřesnění a prohloubení, aniž ruší autentičnost klientových informací poučováním, přesvědčováním, kritikou. Pochopení strategie a výcvik produktivních technik je významný zejména u pedagogů - poradců, kteří se často ve své praxi setkávají s neproduktivním autoritativním stylem vedení rozhovoru.
Produktivní reakce na naslouchání.
Objasnění.
Psycholog žádá klienta o vysvětlení příliš obecného nebo mlhavého sdělení. Při tom jde o opravdovou žádost, nikoliv kritiku. Dotaz může začínat např. takto: "Rozumím dobře, že ..." nebo " Myslil jste to tak, že..." Jednou ze základních metod objasnění je konkretizace klientem uvedeného příliš obecného tvrzení.
Parafráze. Psycholog klientovi slovně reprodukuje přeformulované pasáže jeho sdělení. Pomáhá tak upřesnit a zkontrolovat vlast