Konceptualizace času a prostoru v evropské tradici má svůj počátek ve Starém zákoně v První knize Mojžíšově (Genesis), a je tudíž podkladem všech kultur, které mají svůj základ v abrahámovských náboženstvích (judaismus, křesťanství, islám).
Konstrukce budoucnosti, jakožto třetí časové dimenze je rozvinutá až v Novém zákoně a poskytuje možnost vysvětlení odlišnosti sociální struktury společností, které jsou založené pouze na křesťanské kultuře.
Čas a prostor v mýtech přírodních (mimoevropských) národů je koncipován podle toho, zda tvůrci mýtů žijí usedlým nebo kočovným způsobem života a je tudíž možné z mytologie usuzovat na zemědělství nebo pastevectví nositelů. Identifikačním kódem může posloužit také analýza symbolů používaných v konkrétních mýtech, neboť symboly převádějí imaginární jevy na pole srozumitelné všem příslušníkům dané kultury. Příkladem symbolického systému časoprostoru může být kalendář, liturgický rok, výroční a rodinná obřadnost atd.