Anotace
Předmět seznamuje studenty s dějinami kritické teorie a Frankfurtské školy, jejími hlavními principy, představiteli a stěžejními díly. Uvádí do metod zkoumání moderní společnosti a do forem myšlení, jež kritická teorie rozvinula jako překročení limitů „tradiční teorie”. Student si osvojí základní koncepce kritické teorie, jež vznikly v prvním období jejího vývoje (Adorno, Horkheimer, Marcuse, Fromm, Benjamin), v druhém období (Habermas) a ve třetím období (Honneth). Kritická teorie bude chápána jako myšlenkový zdroj pedagogiky, která se kriticky zaměřuje na sociální, politické a ideologické předpoklady daných edukačních systémů.
Obsah:
● Vznik kritické teorie a její specifický typ interdisciplinárních metod. První generace kritické teorie, její východiska, přístupy, koncepce a cíle. Adornova a Horkheimerova dialektická kritika osvícenství a evropské civilizace. Koncepce negativní dialektiky a její vztah k současnému myšlení. Marcuseho a Frommovo vypracování sociální psychoanalýzy („Eros a civilizace“; „Člověk a psychoanalýza“).
● Druhá generace kritické teorie. Habermas a teorie normativity. Spor o univerzalismus mezi Habermasem a postmoderními filosofy. Třetí generace kritické teorie. Axel Honneth a teorie uznání jako zdroj řešení konfliktního charakteru současné společnosti. Kritika Habermasovy a Honnethovy verze kritické teorie.
● Kritická teorie jako zdroj emancipačních pedagogických koncepcí. Adornovo chápání pedagogiky jako „výchovy po Osvětimi“. Edukace a instrumentální racionalita. Dialogické principy pedagogiky naděje (Paolo Freire) jako střední cesta mezi autoritářskou výchovou a „nevýchovou“.