Charles Explorer logo
🇨🇿

Vývojová psychologie: základy a aplikace

Předmět na Pedagogická fakulta |
OPNP3Q404B

Anotace

Cílem kurzu je, aby se budoucí magistři seznámili s dílem hlavních zakladatelů dětské vývojové psychologie, S. Freuda (přednáší M. Kučera) a J. Piageta (M. Klusák), a to nikoli zprostředkovaně, z učebnic psychologie, ale na základě původních textů. Vzhledem k silnému zaměření katedry na problematiku gramotnosti jsou tito autoři ještě doplněni o práce Piagetovy žačky E. Ferreiro a antropologa W. Onga (I. Viktorová).

Základními autory ve vývojové psychologii jsou zde Sigmund Freud a Jean Piaget, aplikací pak oblast gramotnosti a přechodu od orality ke skripturalitě v individuálním (ontogenetickém, Ferreiro) a civilizačním (fylogenetickém) měřítku (Ong).

Předmět probíhá jako četba a analýza povinné literatury (viz seznam), po odstavcích, stránkách a kapitolách, aby studenti zažili původní text velkého autora, orientovali se v jeho strukturaci a pochopili jeho uvažování. E. Ferreirová je Piagetovou žačkou a badatelkou aplikující jeho učení na osvojování čtení a psaní.

Cílem všech tří částí je, aby budoucí magistři odcházeli z katedry s tím, že pochopili dílo velkého autora četbou původního textu a jeho analýzou, a to v jeho počáteční originalitě, ostrosti a patosu, které byly často smazány tím, že se traduje nějaká jeho „školní“, „záložková“, zjednodušená verze. Při analýze textu je vyučujícími kladen důraz na to, aby si studenti uvědomili „živost“ autora prostřednictvím ani ne tak jednotlivých poznatků, ale toho, jakou zkušenost odrážejí a jak lze jejich prostřednictvím přemýšlet nad dětmi. Obtížná, nejasná a překvapivá, případně i „zastaralá“ místa přitom nejsou obcházena a uhlazována, ale naopak podtrhávána.

V bloku „Freud“ se čte a analyzuje autorovo hlavní dílo z vývojové psychologie, „Tři pojednání k teorii sexuality“ (Drei Abhandlungen zur Sexualtheorie), vydané poprvé v r. 1905 a přepracovávané a doplňované do r. 1924. Jeho ústředním pojmem je „pud“, ukázaný nejprve na dospělých úchylkách a na neurotických vytěsněních, poté v dětském (infantilním) období do vyřešení oidipského konfliktu, a nakonec ve dvou úkolech puberty (genitální primát a volba nového objektu).

Některé příklady otázek: – Proč jsou pojednání právě tři? Co má do činění dospělá „nemocná“ sexualita s dětskou sexualitou? Proč je možné říci o dítěti, že je „polymorfně perverzní“, ale lze to říci jen v uvozovkách? – Jaké jsou složky pudu? O které z nich by šlo říci, že je pro Freuda nejdůležitější, kterou míní, když mluví o pudu zkráceně? – Co jsou to tzv. dílčí pudy? Nelze říci, že se vlastně dělí na dvě skupiny? Jak se jim říká? Na základě jakého kritéria se tak člení? – Jaké jsou tři základní způsoby vývojového vyrovnání se s morálními a estetickými bariérami či hrázemi? – Jakými pasážemi je v tomto díle doplňováno jen stručné zmínění oidipského komplexu? – Když Freud zmiňuje orální a anální pud nejprve jako dílčí, jak pak může hovořit o pregenitálních organizacích na nich založených, o komplexních režimech? Jaký je jejich „vztah k objektu“, poetika činnosti (cíle) těchto pudů? Apod.

V bloku „Piaget“ je autor zastoupen textem, který napsal jako učebnici uvádějící do studia publikací z předchozích 40 let výzkumů psychického vývoje dítěte. Úkolem studentů je zjednat si orientaci v jeho pojetí vývoje tří konstrukcí regulace psychické aktivity: senzomotorických schémat, konkrétních operací a formálních operací – a to s platností pro paradigmatické empirické situace (zvl. pro schéma prostředku a cíle a zachování objektu; pro schémata vratných transformací a zachování v případě operačních struktur logických, infralogických a množství; pro schéma kombinace a kvaternality u pojmu implikace). A pochopení teoretické role a pro Piageta specifické definice pojmů: operace (vs. senzomotorická schémata; vs. reprezentace a sémiotická funkce; definiční znaky; konkrétní vs. formální); egocentrismus (vs. egoismus; centrace vs. decentrace: senzomotorická, předoperační, operační; logická vs. morální); ekvilibrium (asimilace vs. akomodace; ekvilibrium senzomotorické, konkrétně operační, formálně operační; samoregulace vs. dědičnost, prostředí, sociální transmise).

Blok „gramotnost“ naváže prostřednictvím aplikovaných témat na základní problematiku vývoje podle Freuda a psychoanalýzy, a vývoje podle Piageta a kognitivního konstruktivismu. Soustředí se na otázky vývoje školního věku zejména z hlediska gramotnosti v pojetí freudismu a piagetismu, případně dalších přístupů. Probere tři základní témata: gramotnost (hlediska vývoje orální a skripturální kultury a jejich vlivu na rozvoj psychiky člověka i lidské společnosti), téma vývoje čtení a psaní (především v návaznosti na žačku Piageta E. Ferreirovou a její psychogenetickou teorii vývoje čtení a psaní) a téma poruch vývoje čtení a psaní.