Annotation
Kurz má přivést k rozpoznání, že moderní lidská práva mají starověké náboženské kořeny a nejsou tedy společenským vynálezem až evropského osvícenství 18. století. Na evropském kontinentě je začali rozvíjet anglosasové (13. století), kalvinisté (16. století), kalvinisté v Nové Anglii (17. - 18. století), francouzští myslitelé ovlivnění americkou revolucí (18. století), T. G. Masaryk – Prohlášení nezávislosti (1918), autoři Všeobecné deklarace lidských práv (1948), papež Jan XXIII. encyklika Pacem in terris (1963). autoři Charty 77, autoři Prohlášení parlamentu náboženství světa (1993), papež František a imám Ahmad At-Tajib Bratrství mezi lidmi 2019.
Lidská práva jsou legitimním teologickým tématem. Nelze je chápat jako privilegia pro vyvolené, nýbrž v duchu náboženské reflexe je máme dopřávat druhým a teprve na druhém místě i sobě.
Kurz nabízí vhled do historického vývoje lidských práv v euroamerické kultuře. Budeme interpretovat základní mezinárodní dokumenty - Všeobecnou deklaraci lidských práv (1948) a též specifické české dokumenty - Chartu 77 a další.
Kurz seznámí se základními intencemi světového étosu, s jeho obsahem a způsobem přenosu základních strategií při utváření světového míru. Po objasnění myšlenkového vývoje Hanse Künga, který stál na počátku projektu světový étos, se studenti seznámí s principy světového étosu uplatňovanými formou dialogu v oblasti školství, ekonomice a politice. Klíčovými tématy kurzu jsou: světový étos, zodpovědnost, lidská práva a povinnosti, svoboda a mír. Během odbobí distanční výuky budeme komunikovat pomocí Zoom a Moodle. Podmínkou pro získání kreditů je účast na debatě a závěrečný esej, jehož téma si každá účastnice a účastník zvolí z těch témat, která budou probírána, popř. po domluvě zvolí téma, kterým se již déle zabývá.
Doporučená literatura:
KOHNOVÁ, Jana (ed.) Člověk a lidská práva, Dokumenty OSN k lidským právům, Horizont, Praha 1969.
KOMÁRKOVÁ, Božena, Původ a význam lidských práv, Praha 1990.
KÜNG, Hans, Světový étos projekt. Zlín: Archa, 1992.
KÜNG, Hans; KUSCHEL, Karl-Josef. Prohlášení ke světovému étosu. Deklarace
Parlamentu světových náboženství. Brno: CDK, 1997,
KÜNG, Hans, Světový étos pro politiku a hospodářství. Praha: Vyšehrad, 2000.
VYMĚTAL,Mikuláš; RYBOVÁ Lucie, Svobodní a sobě rovní, 33 let boje za lidská práva: Historie, současnost a poslání Českého helsinského výboru, Eman, 2021.
Lidská práva
Všeobecná deklarace lidských práv – 1948 (Vdlp -1948) je závazný mezinárodní dokument, schválený Valným shromážděním OSN 10.12.1948. V některých demokratických zemích se stal 10. prosinec dnem lidských práv. Vdlp-1948 přiznala stejnou důstojnost ženám i mužům. Národy světa tvoří „lidskou rodinu“. Proto rasismus, segregace a diskriminace postrádají legitimitu i legalitu. Každá lidská bytost od narození disponuje rovnými a nezcizitelnými právy. Státní instituce je neudělují, pouze vytvářejí podmínky, aby je občané i migranti mohli uskutečňovat a dopřávat druhým (§ 13 + §14 – právo na asyl). Preambule Vdlp-1948 cituje svobody z Atlantské charty (14. 8. 1941): svoboda svědomí a vyznání, osvobození od strachu a nouze.
Vdlp-1948 definuje univerzální práva, závazky a povinnosti. Osmnáctičlenný mezinárodní tým příslušníků různých kultur a náboženství (humanisté, filosofové, právníci a hinduista, konfucionista, křesťané více konfesí a muslim; předsedkyně týmu: Eleonora Rooseveltová) navázal na evropské a americké teology a právníky.
Vdlp-1948 inspirovala politiky (Ženevská úmluva 28.7. 1951; Mezinárodní pakty 1966; Ústava a Listina základních práv a svobod ČR-1992/1993), náboženské myslitele (Pacem in terris – 11. 4. 1963 - papež Jan XXIII; Zásady Českobratrské církve evangelické – 1968; M.L.King – proslovy a kázání, Nobelova cena míru 1964; Světový étos. Projekt – Hans Küng - 1990; Prohlášení parlamentu náboženství světa ke světovému étosu – 1993) i občanské aktivisty (Charta 77 – Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Božena Komárková, Václav Malý, Jan Patočka, Miloš Rejchrt, aj.) a pedagogy: učební projekty a semináře o lidských právech - až dodnes: „Encyklopedie migrace“ (2016).
Literatura:
Jana Kohnová (ed.) Člověk a lidská práva, Dokumenty OSN k lidským právům, Horizont, Praha 1969.(bez ISBN, Va-40-001-69)
E.Wagnerová/V.Šimíček/T.Langášek/I.Pospíšil a kolektiv, Listina základních práv a svobod, Komentář, Wolters Kluwer, 2012. ISBN 978-80-7357-750-6
Wolfgang Vögele, Menschenwürde zwischen Recht und Theologie. Begründungen von Menschenrechten in der Perspektive öffentlicher Theologie,Chr.Kaiser, Gütersloher, 2000, ISBN 3-579-02659-3.
Božena Komárková, Lidská práva, Eman, 1997. ISBN
Martin Luther King jr., Odkaz naděje, Slon, Praha 2012. ISBN 978-80-7419-105-3.
Charta 77, 1977-1989, Od morální k demokratické revoluci, Archa-Bratislava, 1990. ISBN 80-9000422-1-X.
René Milfait, Teologická etika v kontextu sociální a pastorační práce, Středokluky, Zdeněk Susa, 2012.
Vznik subjektivního práva a lidských práv
Antická a středověká filosofie zkoumaly a rozvíjely lidské ctnosti. Lidská práva nestála v centru jejich pozornosti. Subjektivní práva se zrodila ve starověké mezopotamské právní kultuře (zákoník krále Ur-Nammu 2112- 2095 př.n.l.). Transformací dosavadní právní kultury hebrejští teologové vytvořili dva druhy práva – kazuistické (civilní a kultické) a apodiktické (tj. morální – Desatero a další výroky v Knize smlouvy, subjektivní práva, závazky a zaslíbení). Římské právo definovalo již ve starověku subjektivní práva pro různé skupiny společnosti, nevytvořilo však teorii lidských a náboženských práv (John Witte, Jr.), platných pro celou lidskou rodinu (termín užitý ve Všeobecné deklaraci lidských práv- 1948). Myšlenka univerzality a důstojné plurality, odmítající sjednocenou společenskou totalitu se zrodila v starověkém Izraeli (J.Sacks). Antická řecká právní kultura nezná subjektivní právo, pouze přirozený zákon a přirozený geo-kosmický řád, v němž má každý jedinec pevně stanovené své místo a náležité schopnosti-ctnosti (Pavel Holländer, Georg Jellinek). Středověká univerzitní vzdělanost (Tomáš Akvinský) počítala s překřtěným antickým přirozeným řádem. Z této doktríny vystoupili vzdělanci využívající kategorie božího či Kristova zákona (Marsilio z Padovy, John Viklef, Jan Hus, Jan Calvin a puritáni angličtí a američtí).
Právo na svobodu svědomí formuloval francouzský migrant a teolog Jan Calvin (1536, 1559). Lidsko právní termín zpopularizovaný deklaracemi a ústavami 18. – 21. století nezcizitelná práva zavedl anglický migrant z Cambridge v protestantské Ženevě (1558 - Christopher Goodman, inspirace biblickým Desaterem). Teorii smluvní ústavy a lidských práv vypracoval ženevský teolog, francouzský migrant Theodor Beza (1574 – inspirace biblickým pojetím smlouvy). Na kalvinisticko-bezovské pojetí státu a církve navázali evropští migranti – „Otci poutníci“ Mayflawerskou smlouvou (1620; Nová Anglie=Amerika) a mnohými dalšími, např. tvůrci Ústavy amerického státu Massachusetts (1648), později autoři Virginská deklarace (1776), Prohlášení nezávislosti (1776 – Th. Jefferson), ústavy státu Massachusetts (1780 – John Adams, ústava platná dodnes), Ústavy americké unie (1787), a Dodatků k americké ústavě (1791, žádné náboženství se nesmí stát státním náboženstvím). Anglie vyhlásila Bill of Rights roku 1689. Francouzské osvícenství navázalo v 18. století na americké deklarace: Deklarace práv člověka a občana (1789).
Dle historika práva Georga Jellineka (1851- 1911) je náboženství matkou náboženských a lidských práv. Idea lidských práv vyrůstá z biblického chápání zákona (J.Calvin, Ch. Goodman, Th. Beza) a z anglosaské právní tradice: Zákoník Alfréda Velikého (9. století; recipoval biblickou právní tradici); Magna Charta Libertatum – Anglie 1215 a byla převzata též do americké porávní tradice - Massachusetts 1641 a proto americká smluvně-právní tradice 17. – 18. století nese všechny rysy anglosaského práva, podobně je tomu v Australii a do značné míry i v Indii.
Vznik lidských práv někteří autoři vztahují přednostně k evropskému osvícenství (J. J. Rousseau, I. Kant, aj.) či k jeho předchůdcům (T. Hobbes, J.Locke aj.), např. Petr Pithart, Stanislav Sousedík) aniž by kriticky navázali na americkou kontraktualistickou tradici. České politické myšlení navázalo na švýcarskou protestantskou tradici již v 17. století – Rudolfův majestát (1609), Česká konfederace (31.7.1619), též v Pansofii český bratr a exulant J.A.Komenský. Ve 20. století se česká společenost přiznala k americké i francouzské lidsko-právní tradici Washingtonskou deklarací z 18.10.1918 (tzv. Prohlášení nezávislosti – autor T. G. Masaryk, československý lid je zde osloven jako národ Komenského).
T.G.Masaryk rozlišuje mezi právem (etické zásady) a zákonem (pozitivní právo, psané právní předpisy). Komárková dokládá sociální rozměr Ježíšových blahoslavenství a právně-teologickou racionalitu biblické řeči. Zásady ČCE (1968) využívají právně-politické reformační terminologie (právo na odpor). L.Hejdánek a Petr Pokorný přisuzují biblické naraci o posledním soudu (Mt 25,31) lidsko-právní rozměr a ta