Sylabus
1) Úvodní přednáška - modernita a její kritika
2) Písmo, alfabetizace, literalita, vzdělávání jako sociální motor?
3) Pošta, noviny, komunikace - drží "imagined communities" ještě něco pohromadě?
4) Pomáhat a chránit: policie a "násilí" veřejné správy
5) Jména, data, adresy: od "datové nahoty" k ochraně osobních údajů
6) Komu patří děti, komu patří tělo: medicína a zdravotní politika
7) Víry, církve a veřejný prostor
8) Zkrocení zlého divocha: evropská civilizace jinakosti
9) Dohlížet a napravovat? Proměny trestní politiky
10) Zrod romatického individua a vynález "tradiční rodiny"
11) Stát: Leviathan nebo pojišťovna štěstí?
12) Závěrečný test
Anotace
Kritika modernity, formulovaná po 2. světové válce v Adornově a Horkheimerově "Dialektice osvícenství" a prakticky rozvíjená v aktivistických hnutích od 60. let 20. století, se dnes stala, zdá se, mainstreamem, jak dokládá mj. ohlas Bruno Latoura v humanitních a sociálních vědách, alespoň některých. Tato kritika zaznívá z různých pozic, od konzervativní přes feministickou a postkoloniální až po ekologickou a anarcho-komunalistickou. Odmítnutí transcendentních autorit ruku v ruce s medicínským pokrokem a byrokratickým odsobněním mělo vyústit až ve znevážení lidského života. Ve jménu společenského zájmu potlačuje stát svobodu jednotlivce nakládat s vlastním tělem a životem, nařizuje mu očkování nebo to, jak se může jmenovat, či co se musí naučit, a stále více kontroluje jeho pohyb. Údajná západní racionalita a sekularita stejně jako společenské a hodnotové kánony jsou jen nástroje moci nad jinými, neevropskými kulturami a náboženstvími. Technologický pokrok a vidina neustálého růstu přivedly na pokraj ekologické katastrofy nejen země, z nichž Západ za nerovných podmínek čerpá své zdroje, ale i Evropu samotnou.
Tato kritika je ale mnohdy v rozporu s tím, jak se evropské společnosti spravují a jak se vnímá drtivá většina jejich příslušníků. Na rovině sebepojímání a sociálních praxí jsme my, Evropané a Evropanky, stále ještě modernisty, byť znejistěnými - našimi daněmi platíme a užíváme veřejné školství, zdravotnictví a sociální systém, na cesty za hranice se nevydáváme bez požadovaných (biometrických) dokumentů, sledujeme tytéž zprávy a věříme ve svrchovanost individua, jeho právo na seberealizaci a univerzalitu lidských práv.
Spíše než na ideje, které měly zakládat evropskou modernu, se přednáška zaměří právě na sociální praxe a na administrativní, ale i osobní techniky (foucaltovské "techniques de soi"), kterými se společnosti moderní odlišovaly od předmoderních. Hovořit budeme například o komunikačním propojování a vytváření nových společenství v souvislosti s knihtiskem a novinami, o měnícím se postavení náboženství ve veřejné sféře, o romantické představě štěstí, zdraví a sociálního vzestupu a institucích k jejich pojištění, o snu o nekonečné kultivovatelnosti člověka stejně jako o způsobech, jimiž stát dělal ze svých obyvatel občany a přisuzoval jim identitu (např. právě v podobě pasů).