Sylabus
1. (Staro)nový objev: moderní technologie v kontextu dějin historiografie 20. století 2. Digitální historie: teoreticko-metodologický rámec, východiska a koncepty 3.
Digitalizované vs. digitální prameny a jejich specifika: od klasických pramenů k datům 4. Kompetence digitálního historika: programování jako paleografie pro 21. století 5.
Open Science: datové repozitáře, datové plány, metadata a FAIR data 6. Umělá inteligence a etika výzkumu 7.
Závěrečná diskuse a zpětná vazba
Anotace
Těžiště výzkumu soudobých dějin se v posledních letech stále více posouvá směrem ke své horní hranici (tj. relativně nedávné minulosti). Pravděpodobně již na konci této dekády se tak historici a historičky soudobých dějin ocitnou v situaci, kdy se předmětem jejich zájmu stane mimo jiné také období po roce 2000. Zdroj informací pro podobně orientované společenskovědní výzkumy budou – vzhledem k rychlému a masivnímu rozvoji informačních technologií – tvořit převážně prameny digitální povahy (tzv. digitalia či born-digital materiály).
Studium takových pramenů však předpokládá nejen odlišné kritické a interdisciplinární přístupy k jejich zkoumání, ale především nové badatelské kompetence. V kontextu historiografie se touto problematikou od konce 90. let minulého století zabývá relativně nový směr v rámci historiografie – tzv. digitální historie, která se věnuje právě využívání digitalizovaných či výlučně digitálních zdrojů pro výzkum (nejen nedávné) minulosti.
Kurz je koncipován jako obecný úvod do problematiky digitální historie a digital humanities, jehož cílem je seznámit studující se základními koncepty a teoreticko-metodologickými východisky digitální historie, včetně nejnovějších trendů (např. umělá inteligence). Vedle teoretického rámce bude pozornost věnována také praktickému využití moderních/digitálních/informačních technologií v rámci závěrečných kvalifikačních prací. Blokový kurz kombinuje klasický výklad a moderovanou diskusi s praktickými prvky interaktivního workshopu.