Podrobný sylabus:

(verze 23. 9. 2012)

Zimní semestr

1) Proč filosofie (a proč se neodvažuji uvádět přímo do ní)?

Co je to filosofie? Na to je mnoho odpovědí, ba některé z nich se navzájem špatně snášejí.

Tradiční odpovědi:

"Láska k moudrosti" = etymologický význam, viz Diogenova legenda o Pýthagorovi.

"Péče o duši", viz Platón, novoplatonici, Patočka. (Ovšem, čemu zde říkáme "duše"?)

Další z tradičních i novějších odpovědí zatím odročíme.

Slovo "filosofie" se poprvé objevuje snad už krátce před Platónem, ale jeho hojné užívání a význam je dílem Platónových spisů.

Přesto ve školách obvykle začínáme dějiny filosofie mnohem dřív, už od Míléťanů, v -6. století.
Není už v určení filosofie zakotvený europocentrismus, dokonce graecocentrismus?

Jiné moudrostní tradice, zvl. neevropské. A jaké tradice vlastně považujeme za "evropské"?
Pavouček souvislostí: geograficky a chronologicky, orientační jména a základní pojmy.
Genealogická odvislost evropských filosofických tradic (vč. arabské a hebrejské) z řecké filosofie.
Mimo řecký vliv je jen Indie do 4. st. př. n. l. a vzdálenější kultury až do novověku.

2) Jedno z možných klišé o vývoji myšlení: "Od mýtu k logu."

Zákon tří stadií (August Comte, 1830, vzorem je přírodověda):
1. Stadium: Mytické (náboženské, dětské); netáže se - nebo má neověřované hotové odpovědi na obecné otázky.
2. Stadium: Metafyzické (theologické, filosofie do Comtea, dospívání); táže se, ale spokojuje se s obecnými a ne vždy ověřitelnými odpověďmi.
3. Stadium: Pozitivní (vědecké, "pozitivní filosofie", dospělost); táže se na objektivní fakta tak, aby to bylo užitečné - a za odpověď považuje pouze ověřitelná fakta. (K tomu se vrátíme při problémech vědy na konci kurzu.)

Alternativa: Nauka o třech pohybech (Jan Patočka, 1970):
1. Pohyb přijímání
2. Pohyb reprodukce
3. Pohyb transcendence

Podobnosti, rozdíly a vliv těchto i jiných pojetí.

3) Tradiční hrdost filosofie: zvláštní nárok na pravdu. Není vlastní jenom Evropě a jenom filosofii, ale v evropské filosofii a vědě dostává zvláštní podoby. Odkud se bere pravda a nárok filosofie na ni?

Pravda před filosofií: archaičtí básníci (a také věštci a soudní králové, viz Detienne, Mistři pravdy). Básník je hlásnou troubou božské pravdy, díky enthusiasmu (inspiraci) ji předává společnosti. Destrukce této koncepce laicizací na konci archaické doby (Simónidés).

Řeč-dialog v armádě a u řečníků. Sofistický dialog. Problémy dialogu.

Přechod od pravdy typu alétheia (neskrytost, nezapomenutí) k pravdě logické a faktické.

Důvěra v řeč v prostředí náboženských sekt typu eleatů: ztotožnění řeči, myšlení a skutečnosti (bytí).

Vznik slova "filosofie" (pýthagorejci?, Sókratés?, Platón).
Zvláštnost filosofie: Možnost diskutovat vlastní předpoklady.

4) Příklady pojetí filosofie a pravdy:
Je pravda, že "filosofie hledá pravdu"? Proč občas (a kdy?) stojíme o "pravdu" a co tím vlastně myslíme? Vzájemný soulad dvou výpovědí? Soulad výpovědi s věcí? Soulad věci s čímsi, o co v ní jde, nebo s jejím projevem? Zjevnost, neskrytost (alétheia)?
Filosofie bez problému pravdy (Hérakleitos nebo jinak zase postmoderna) a filosofie hledající pravdu nebo dokonce "pravdy".
Myšlení a řeč. Pravda v různých diskurzech a žánrech. Pluralita literárních žánrů užívaných pro filosofii - v chronologickém pořadí se objevují např.: poezie, satyra, moudrostní (sapienciální) výroky, parafráze náboženské řeči, logická argumentace, dialog, naučné pojednání, traktát, vědecké zkoumání, román, esej...
Tradiční metafyzika (např. Tomáš Akvinský, 13. st.), adekvační pojetí pravdy:
Pravda výpovědi: Soulad výpovědi naší mysli s věcí, o které vypovídá. (Např. věta: "Toto zlato je pravé.")
Pravda věci: Soulad věci s myslí boží. (Např. pravost toho zlata.)
(Pravdivost výpovědi se zakládá na pravdivosti věci. Naše mysl dosahuje pravdy díky neklamnosti mysli boží. Celé je to vázáno na racionalizaci určitého typu náboženství.)

5) Antropocentrismus a antropomorfismus našeho myšlení a vnímání.
Vztah pravdy a morálního hlediska.

Vztah žánru (diskurzu) a pojetí pravdy - např. v matematickém důkazy a v pohádce.

Přirozenost, skutečnost, objekt a pravda.
Co je "objektivní" a co je "subjektivní"?
Přirozené, zvěcněné, vyrobené, virtuální.

Problém užívání slov "přirozenost, přirozený": jednou jako svébytnost skutečnosti, jindy jako poznatelná "esence", jindy jako opak k "nadpřirozenému".

Problém příkladů, které pracují s výrobky (Platónova a Aristotelova "lehátka", Antifónův příklad se dřevem).

Problém poznávacích modelů skutečnosti, virtuální není reálné (přirozené), ba ani potenciální, přesto ovlivňuje skutečnost.

6) Filosofie a náboženství

Hledání životního tvaru (metafora sochy): dá se najít jako hotový, nebo musí vyrůst, nebo je dán či vnucen? Vztahy svobody a mezí. Tradice jako opora nebo okovy. Svoboda a osudová moc (různá pojetí svobody a různá pojetí osudu).
Vztahy tradice a náboženství, náboženství a filosofie.
Hypotéza: Filosofie možná vyrůstá ze situace, kdy náboženství otevírá nějaké možnosti nebo nároky, které jsou čistě náboženskými prostředky obtížně uskutečnitelné.

Co je "náboženství" (eusebeia, religio). "Úcta, vztah" (sebas, opak k neglegere).
Jaká náboženství máme. Náboženství jako základ společenství nebo jako soukromá záležitost. Ateismus a jeho formy. Naivní rozlišování náboženství: podle počtu bohů, podle "pravosti", "zjevenosti"...
Rozlišování podle religionisticky podstatnějších hledisek: podle role rituálu, role mýtů, role základních textů (včetně jejich pojetí, jako např. zjevených - a jakým způsobem), existence a váhy nauky, životní praxe, podle existence a typu náboženských institucí, povahy umění (zobrazování, hudby...).

Příklady:

Křesťanství: Různá role ritu ve škále od pravoslaví, přes katolíky, lutererány, po liberální protestantismus; roli mýtů většinou nepřiznávaná, historicismus; Bible jako zjevené Slovo boží; vypracovaná náboženská nauka (nejvíc v katolické věrouce); organizované církevní instituce (ve škále od katolické církve přes pravoslaví po evangelické církve); zobrazování ve škále od pravoslaví po kalvinismus, značná role hudby, ale až na výjimky bez tance.

Islám: Minimalizovaný ritus; krajní historicismus (mýty jen nepřiznaně); krajní role textu s jednoduchým pojetím jeho zjevení (Korán je božská skutečnost sestoupivší přímo k Prorokovi); vypracovaná nauka právního charakteru; církevní instituce jen v menšinách (Šía); zákaz zobrazování, téměř bez náboženské hudby, hudba a tanec v neortodoxním prostředí (dervišové).

Řecké náboženství: Mohutná role mýtů; malá role textů (na poměry gramotného prostředí); málo náboženské nauky (a nejednotné); eupraktičnost jen v základních věcech (5 zákazů); téměř bez významných institucí (jen při některých kultech); mohutné zobrazování, hudba, zvláštní role divadla (tragédie) a sportu.

7) Mýtus, mana, tabu...

Mýtus (mythos) je primordiální příběh, kultickým vyprávěním navazuje vztah k počátku. Různá určení mýtu:
a) Zpřítomňující manifestace posvátna slovem. (Rudolf Otto)
b) Zpřítomnění prapůvodního děje slovem. (Mircea Eliade)
c) Slovní stránka rituálu. (Gerardus van der Leeuw)
Mýtus a cyklický čas: Obnovování, vztah k počátku, původu, který je jiného řádu.
Pravzor a jeho uskutečňující nápodoba rituálem i každou činností. Jeho zpřítomnění mýtem.
Evropská představa o lineárním čase, prý je otevřený filosofií, vědou, vírou.