V letním semestru bude náplní semináře poezie Zbyňka Havlíčka 60. let a jeho psychologické a poetologické úvahy. „Close reading“ Havlíčkových básní bude sledovat proměnu jejich poetiky, tedy: jakým způsobem a jakými prostředky se v básních šedesátých let uskutečňuje proces metaforizace. Na jedné straně evokace bezprostřední přítomnost autora s jeho soukromými, sociálními, politickými, milostnými a uměleckými zkušenosti a událostmi, na druhé straně estetické a umělecké zprostředkování těchto zkušeností a událostí prostřednictvím básnického obrazu. Příbuznost mezi básnickou metodou, obrazem světa a autenticky žitým životem vyjádřil Havlíček v programové básni-pásmu Žiji život a píši báseň z dubna 1961, která rozvíjí poetiku psaní jako modus existence v kulisách Prahy. V té době se Havlíček intenzívně zabýval také výzkumem tzv. lucidních snů a své poznatky shrnul do studie Příspěvek k dynamice „lucidních“ snů (1962). Žiji život a píši báseň je kaleidoskopickým textem-koláží ze vzpomínkových, snových, imaginárních a imaginovaných obrazů, podobně jako v lucidních snech. V průběhu šedesátých let Havlíček dále intenzívně zkoumal vztah básnického obrazu a „schizofrenního symptomu“. Podle Havlíčka vytváří básník svými obrazy alternativní model světa a báseň (umělecké dílo) je médiem, jehož prostřednictvím se manifestuje podstata našeho světa. Básník neguje realitu, aby vytvořil prostřednictvím metafory, básnického obrazu, realitu alternativní, sám je však vždy schopen se do původní reality vrátit. Zajímá jej křížení vzpomínky a fantazie, kdy kolem „vzpomínkové stopy“ vzniká, jak Havlíček píše v pojednání Básnický obraz a schizofrenní symptom, určitá „aura představ“, z nichž krystalizuje básnický obraz. Básník podle Havlíčka psychózu „inscenuje“.