1. Vymezení: „Obsahová“ a „transcendentální filosofie dějin“ (Havelka), Philosophy of History (Tucker), metodologie historické vědy (Rüsen, Lorenz).

2. Základní kategorie noetické analýzy: metodologický monismus versus metodologický dualismus; „narativní vysvětlení“ a „historická teorie“ (Rüsen); „pozitivistický“, „hermeneutický“ a „komparativní“ způsob dějepisného výkladu (Lorenz); „ontologické“, „mentalistické“ a „lingvistické paradigma“ (Havelka); „ontologický“, „noetický“ a „metodologický způsob založení historické metody“ (Meran).

3. První vlna velké kritiky objektivismu 1890-1920 (Dilthey, Simmel, Weber, Boas, Cassirer, Sapir, Whorf).

4. Škola Annales a francouzská sociologie a antropologie (Bloch, Durkheim); strukturalismus 50.-70. let 20. století a jeho vliv na dějepisectví (Lévi-Strauss, Braudel; dějepis mentalit; strukturalismus a marxismus).

5. Druhá vlna velkých kritik objektivismu: lingvistické a narativistické kritiky dějepisectví 60.-80. let (Foucault, Veyne, White, Ankersmit, Ricœur); narace versus (sociální) teorie (Wehler, Kocka, Nipperdey); explanace versus interpretace.

6. Třetí velká vlna kritik objektivismu: poststrukturalismus 90. let (Ginzburg, van Dülmen, Chartier); Koselleckova „teorie možné historie“ a „veto pramenů“, „stopa“, „stopa“ a Ginzburgovo „paradigma indicií“.

7. Etnologizace historických věd, antropologizace historie, historizace antropologie; mikrohistorie, historická antropologie, New Cultural History (Geertz, Medick, později vliv Eriksena).

8. „Teorie o“ a „teorie v“ historické vědě (Meran, Beneš); Weber, Wehler, Kocka, Welskopp.

9. Vyprávění, zápletka, metafora; Veyne, White, Ankersmit, Ricœur, Koselleck.

10. Tzv. postnarativistický non-reprezentacionalismus (Kuukkanen).

11. Deskripce, kódování, obraz (Vašíček); pojem versus metafora; „ideální typ“ (Weber) - metaforická „reprezentace“ (Ankersmit) - „koligace“ (McCullagh).

12. Polarita mezi „výzkumem“ („kronikou“ a vyprávěním „historií“; White), resp. polarita mezi „referencí“ a „reprezentací“ (Ankersmit).

13. „Fakticita“ věd o kultuře (Koselleck) a „pravdivost“ některých vyprávění (Ricœur) versus arbitrárnost jazyka a libovolnost historických narací (White, Ankersmit); vysvětlení - porozumění - komparace; narativita nevylučuje vědeckost.