Vztah mozku a chování

(Základy sociální, kognitivní a afektivní neurovědy)

František Koukolík

© František Koukolík, 2014 - 2017

Pracoviště

Oddělení patologie a molekulární medicíny

MUDr F. Koukolík DrSc

frantisek.koukolik @ftn.cz

Stručný sylabus přednášek

Letní semestr

15 Ekonomické rozhodování

Ekonomie je jakýkoli proces rozhodování na základě vyhodnocování alternativ.

Neuroekonomie: zkoumá ekonomické chování a jeho evoluci jako interakce mozku s prostředím, integruje ekonomii, psychologii, kognitivní, afektivní i sociální neurovědu.
Homo oeconomicus rationalis

Adam Smith 1776: „Ve své jídlo nedoufáme díky dobročinnosti řezníka, sládka ani pekaře, ale proto, že sledují svůj vlastní zájem“

JohnStuart Mill (1836) „Politická ekonomiese zabývá člověkem výlučně jako bytostí,

která touží vlastnit bohatství a je s to posoudit vzájemnou efektivitu prostředků dosažení tohoto cíle“…

předkládám…

„arbitrární definici člověka, bytosti, která nevyhnutelně dělá to, čím může získat největší množství základních životních potřeb, výhod a přepychu nejmenším množstvím práce a tělesného odříkání, s nimiž je lze dosáhnout.“

Homo sociologicus (Durkheim, Parsons): výsledek internalizace sociálních norem

(Nedobrovolný experiment: zkáza Titanicu (1912) a Lusitanie (1915)).

Sociální pojmy, příkladem může být „odvaha“, „velkorysost“, lidé užívají k popisu sociálních osobních a morálních hodnot, jimž se také říká ctnosti.

Sociální hodnoty jsou měřítka hodnotící lidské chování jak vlastní, tak chování lidí druhých. Tvoří je abstraktní pojmy vázané na emoční stavy a sociální akce. Míra abstrakce je odlišuje od postojů tvořících emoční valenci vázanou na nějaký objekt, osobu nebo akci. Neuronální podklady sociálních hodnot jsou dány společnou aktivací abstraktních pojmových reprezentací v horní přední spánkové kůře a morálních pocitů závislých na kontextu kódovaných v čelních a mesolimbických oblastech. Tato architektura je pravděpodobně podkladem lidské schopnosti dorozumívat se o sociálních hodnotách v různých kulturních souvislostech, aniž by to omezovalo pružnost přizpůsobovat jejich emoční výklad.

Sociální normy jsou standardy chování založené na široce sdíleném přesvědčení o tom,

jak se mají v dané situaci chovat jednotliví členové skupiny. Sociální normy se mohou týkat rodiny, skupiny vrstevníků, organizace, případně celé společnosti. Členové skupiny mohou poslouchat normy dobrovolně, jestliže s nimi nejsou v rozporu jejich osobní cíle, mohou však být k poslušnosti donuceni v tom případě, že se jejich individuální cíle od normativně vyžadovaného chování odchylují a udržení normy předpokládá, že její narušení znamená trest. Jestliže nejsou sociální normy podloženy širokým konsensem o normativní legitimitě pravidel, na jejichž základě se sociální normy vymezují, pak prosazování zákonů selhává. Normy, které lidé považují za správné, předcházejí existenci institucí prosazujících zákony.

Předpokládá se, že potřeba sociálních norem se objevuje v okamžiku, kdy nějaký druh akce ovlivňuje druhé lidi, ať už kladně nebo záporně.

Altruismus

Organismus se chová altruisticky, jestliže ho jeho chování něco stojí a přitom prospívá jiným organismům. Náklady a prospěch (cost/benefit) biologicky altruistického chování se měří jako reprodukční zdatnost – počet očekávaných potomků. Chová-li se tedy v biologickém slova smyslu organismus altruisticky, snižuje možný počet vlastních potomků, čímž zvyšuje možný počet potomků druhých organismů. Biologický altruismus není podložen vědomým rozhodnutím o pomoci. Altruisticky se mohou chovat pravděpodobně všechny podoby života. Vyskytuje se tedy i mezi příslušníky živočišných druhů, u nichž se existence vědomí nepředpokládá.

Biologický altruismus začaly vysvětlovat dvě klasické teorie:

Hamiltonova teorie příbuzenského výběru (kin selection), resp. teorie inkluzívní zdatnosti (inclusive fitness)

Triversova a Maynardova-Smithova teorie recipročního altruismu (reciprocal altruism).

Tyto teorie oslabily platnost předchozí představy vysvětlující biologický altruismus u lidí skupinovým výběrem, o jejímž významu pro biologickou evoluci zakladatelé neodarwinismu R. A. Fisher, J. B. S. Haldane a S. Wright, pochybovali - na rozdíl od Konrada Lorenze.

Spor však trvá, protože někteří autoři považují teorii příbuzenského výběru a evoluční teorii her jen za zvláštní případy skupinového výběru

V současnosti teorie skupinového výběru opět ožívá.

HAMILTONOVO PRAVIDLO

b > c/r

b je zisk (benefit)

c jsou náklady (cost)

r je koeficient vztahu mezi poskytovatelem (dárcem) altruistického chování a jeho příjemcem vyjadřující míru pravděpodobnosti, s níž dárce a příjemce sdílejí geny v nějakém příbuzensky identickém locusu.

Hamilton v pozdějších publikacích zdůrazňoval, že jeho původní koeficient příbuzenské blízkosti je nutné nahradit obecnějším korelačním koeficientem určujícím pravděpodobnost, se kterou poskytovatel a příjemce sdílejí geny ať už na příbuzenském, nebo nepříbuzenském základu, takže svou teorii zobecnil.

Podle teorie recipročního altruismu může být altruistické chování vůči nepříbuzným prospěšné, jestliže lze v budoucnosti očekávat nějakou podobu „splátky dluhu“. „Náklady“ na altruistické chování odpovídají míře pravděpodobnosti, se kterou se „investice“ vrátí. Reciproční altruismus nevyžaduje, aby daní jedinci byli nutně příslušníci stejného druhu. Nutná je však více než jediná interakce,

kromě toho schopnost v budoucnosti poznat jedince, se kterým byl poskytovatel altruistické péče v interakci a schopnost rozlišit a potrestat parasity.

Vysoká míra altruismu a kooperace s nepříbuznými jedinci odlišuje lidský druh

od ostatních druhů života. Jak v současných společnostech lovců – sběračů, tak ve složitých moderních společnostech, existuje síť směnných vztahů, sdílení potravy, dělba práce

a kolektivní vedení války. Nejde však o naprosto výlučnou vlastnost našeho druhu, byť tomu původně nasvědčovaly například studie pravých šimpanzů. Ty ale pocházejí z pozorování jejich chování v zajetí. Šimpanzi ve volné přírodě však sdílejí potravu, tvoří koalice, kooperativně loví a hlídají hranice svého území, odkud pořádají nájezdy na území sousedících skupin.

Odlišný výklad lidského altruismu (Batson, 2010)

Klasické biologické teorie jsou pro výklad lidského psychologického altruismu nedostatečné.

Klíčem k altruistickému chování je empatie.

Evolučním podkladem psychologického altruismu je vývoj rodičovské péče.

Proběhl ve čtyřech stupních:

1. evoluce savců pečujících o mláďata

2. evoluce lidí, (snad i dalších živočišných druhů), schopných chápat jiné lidi jako cítící „agenty“ se záměrným chováním, schopných tedy pochopit i subtilní potřeby druhých lidí,

3. vývoj rozvinuté lidské empatie,

4. vývoj rozvinutých poznávacích schopností umožňujících rozšířit empatické vciťování

a tím i altruistické chování na lidi, kteří nejsou vlastními potomky.

Lidská kooperace je individuální chování zahrnující osobní náklady při společné činnosti, která přináší prospěch členům jedincovy skupiny. Prospěch převyšuje náklady.

Kooperace mezi jedinci, kteří nejsou příbuzní, zahrnuje investování a vyžaduje poznávací neboli kognitivní schopnosti, stejně jako je vyžadují podvádění a manipulace. Investování je chování snižující bezprostřední „výplatu“ investorovu přičemž současně zvyšuje „prospěch“ příjemce.

Kooperují přibližně 2/3 lidí, kooperace je podmíněná. Podmínkou je silná reciprocita. Ta je závislá na možnosti altruisticky trestat.

Kooperace by mohla být z nějaké části „intuitivní“, to znamená evolučně a geneticky podmíněná.

Často užívané ekonomické hry:

Diktátor, Konec smlouvání, Důvěra, Vězňovo dilema, Veřejný statek, Trestání třetí stranou, Důvěra.

Současné funkční metody zjišťují, co a kde se v jejich průběhu děje v mozku hráčů.

Míra důvěry záleží zejména na posouzení důvěryhodnosti tváře.

Kromě toho záleží na mentalizaci. Systém odhaduje, co se děje v druhém člověku.

Klíčové uzly systému mentalizace - dorsomediální prefrontální kůra, zadní kůra cingulární a temporoparietální junkce – se aktivují víc, jestliže lidé hrají s druh