Vybrané kapitoly z maďarské literatury 1. poloviny 20. století

1. E. Ady

2. D. Kosztolányi

3. M. Babits

4. Zs. Móricz

5. L. Szabó

6. F. Karinthy

7. Á. Tóth

8. Gy. Juhász

9. A. József

10. M. Radnóti

11. L. Németh

12. S. Weöres

Texty:

1. E. Ady:

Básnik Hortobádĕ

Byl Kumán, velkooký chlapík,
znal trýzeň němých tužeb mládí,
své stádo pásl, a tak táhl
slavnou maďarskou Hortobádí.

Soumraků, fatamorgán kouzlo
stokrát mu vroucně žasnout dalo,
však když mu srdce porozkvetlo,
lidské stádo je ohryzalo.

Tisíckrát opájel se krásou,
myslíval na smrt, víno, ženy.
Kdekoli v jiném koutě světa
byl by z něho bard všemi ctěný.

On vídal však jen druhy v gatích,
špinavé, tupé, u stád v pustě,
a hned svou píseň pochovával –
klel či hvízdal si bohapustě.

Já jsem syn Goga i Magoga

Já jsem syn Goga i Magoga
a tluču marně do zdí, vrat,
já ale přesto se vás ptám:
smím pod Karpaty zaplakat?

Přišel jsem cestou vereckou,
náš starý zpěv mi v uších zní,
smím přes Děvín sám prorazit
nových dob zpěvy novými?

Ať jsem Vasilem zpívajícím,
olovem uši zalejte,
ať nových zpěvů neuslyším,
surově po mně šlapejte.

Lkám dosud, však bez čekání,
přes stálé kletby pusty zlé
na nových křídlech písně letí,
vítězné přesto, maďarské.

V Paříži byl podzim

Do Paříže včera Podzim vběh,
nehlučně se mihl po Saint-Michel,
v dusném parnu pod tichými stromy
do aleje za mnou přišel.

Toulal jsem se právě kolem Seiny,
písně v nachu hořely mi v duši,
chraptivé, ach smutné, začazené,
o tom, že smrt tělo tuší.

Dohonil mne a něco mi šeptal,
po Saint-Michel něco přešlo s chvěním,
bzum bzum bzum a žertovný list stromu
přeletěl tam se šustěním.

Chvilka: Léto neuteklo ještě,
z Paříže už běží Podzim v smíchu.
A že byl tu, teprv jsem já zvěděl
pod plačícím křovím v tichu.

Ani potomek, ani předek

Ani potomek, ani předek,
ani příbuzný, ani blízký
nejsem zde nikoho,
nejsem zde nikoho.

Jsem jako každý člověk: výsost,
záhada, severní pól, cizost,
bludička v dálavách,
bludička v dálavách.

Tak běda, běda, nemohu dál trvat,
všem už se toužím odhalovat,
ať vidouce vidí mne,
ať vidouce vidí mne.

Proto ta trýzeň, zpěv, žal, břímě,
kéž konečně už milují mě
a patřím někomu,
a patřím někomu!

2. D. Kosztolányi:

Jitřní opojení

Nerad bych tě nudil. Povím ti to rád.
Včera v noci – ve tři až – jsem přestal
pracovat.
Ulehl jsem. Ale v mozku dál se točil stroj,
rachotil a zvučně bzučel jako včelí roj,
na loži se vrtěla a prosila má zlost
spánek o milost.
Nepřišel. Ač ode mne byl stokrát pozvaný
po dobrém, i v jedovatém prášku na spaní.
Co jsem napsal, vřelo. Srdce začlo vyzvánět
rozbušenou čtyřicítkou těch mých cigaret.
I dalšími věcmi. Kávou. Prostě vším.
Nu což, vstávám, tma mě táhne do oken,
v košili se po pokojí sem tam procházím,
rodinným svým hnízdem obklopen,
jediný, kdo v medových snech není potopen,
bloumám jako náměsíčník s lunou nad okem,
koukám z okna ven.

Počkej, jak mám začít, abys chápal, co ti chci?
Přece znáš mou ložnicí.
Když za okny tma se pase,
pamatuješ, proboha,
kterak smutná, ubohá
je Logodská ulice v tom čase.
Znáš můj dům.
Oknem vidíš do postelí k sousedům.

Lidi, slepí, odevzdaní snům,
ležící a bědní.
Jejich oči mžourají a vracejí se ke dni
do zamžených rozumů, jež se jim nerozední,
neboť mozky stiženy jsou všední
nedokrevností.
Vedle nich jsou boty, šaty každodennosti,
oni však sní v pokoji jak v krabici,
kterou ve dne zdobí čerstvou kyticí,
ale věř, když zadíváš se, zjistíš nakonec,
že je každý jejich pokoj jako klec.

Budíček jim ticho protikává,
škobrtá, pak vyletí z něj vřava,
nervy spáčů roztřese
jekotáním: „K světu prober se.”

I ten dům spí v mrtvém, tupém toku,
dál bude spát takových sto roků,
potom rozpadne se do kopřiv,
lidi zapomenou, co tam stálo dřív,
zda to bývávalo obydlí anebo chlív.

Nahoře však, příteli, je jasná obloha,
třpytivá a velkolepě čirá rozloha,
jako věrnost pevná, klenbová.
A ta se klene
jako něco dávno odložené,
duchna mámy, modřina mně na koleně,
velká kaňka v školní stránce rozvodněné,
ale dýchá hvězdami,
jejichž němé duše září nad námi
do podzimní noci,
do té ještě vlahé, do chladnoucí,
nevýslovně daleké jsou v světě s oblaky,
dívaly se na Hannibalovy vojáky,
teď se dívají i na mě, spadlého sem s dešti,
na mě, stojícího v okně, v Budapešti.

Co se potom se mnou stalo, na to nemám odpověď.
Zdálo se mi, že nade mnou přešumělo křídlo,
že se ke mně vrátilo už pochované zřídlo,
dětský věk.

Dlouho zíral jsem
na pestré zázraky nebe s tichým úžasem.
Na východě rozbřesklo se. Ve vichřivé spoušti
hvězdy nepostřehnutelné jiskřivosti
roztřásly se, ještě dál a ještě hloub
zaplápolal obrovitý snop,

zámek nebe otevřel své brány dokořán,
oheň sebral pláň,
noc a den se přely,
nahoře se husté rozcházeli,
v šerosvitu temnou čaromoc
roztrousila v stínech odplesaná noc,
předsálí se lesklo v houfu těl,
na schodech se loučil hostitel,
vznešený pán, gigant nebeského bálu,
velký oslavenec plesového sálu,
potom ještě plachý cinkot, krása ve vlání,
v rozechvěle ženském šeptání,
potom ještě s koncem bálu hlasy lokajů,
svolávání drožkářů a kočárů.

I ta krajka v róbě
probleskla se z dálky nachové,
takové,
v níž diamantově
svítí namodralý plamen
peleríny, která kolem ramen
krásné milostnice jako prapor vlaje, na něm
zvíří drahokámen,
rozdává průzračný třpyt a mír je v něm,
nadpozemskou modří jiskří pod nebem,
nebo anděl z panenského světa
ladným gestem lesklý diadém

do vlasů si vplétá,
pak se ale ztrácí jako sen v snách
do mlžného oparu
lehounkého kočáru
na oblačných cestách,
koketně se směje v jízdě na kolečkách,
a zatímco bujní oři cválají,
deště zlatých konfet na ně padají
v Mléčné dráze, která krásně masopustně svítí
se stovkami kočárů a jisker pod kopyty.

Pocit blaženosti hřál,
až na výsost jásavě jsem pořvával,
na nebi je bál, a každou noc je bál,
ale v hlavě zjasňoval se smysl věčna,
velikého tajemství, s nímž domů do skutečna
vracejí se víly za jitřního mléčna
po světelných třídách nekonečna.

Do dnění
díval jsem se na ty proměny.
Pak pravil jsem: cos hledal, jakou žádost
měls k této zemi s bájnou nadějí
a k jakým běhnám chodils na nepravost
a jaké básničky jsi smolil raději,
když tolik roků ztratilo svou vlahost,
když tolik nocí vyústilo v marnost,
že teprv teď jsi spatřil tuto slavnost?

Padesát,
ach, padesát let, v srdci je to znát,
mrtvých mi tu přibývá a čím dál víc je ztrát,
padesát už dlouhých let nade mnou majestát
mnoha živých sousedů v tom nebi září,
vidoucích, jak slzy se mi roztékají v tváři.
Zkrátka: zlomen, přiznám se ti, láskou k zemi jat,
pochopil jsem, že jí musím za vše díky vzdát.

Já vím, že v co věřit nemám ani neumím,
odejít že odtud musím, rovněž dobře vím,
ještě pukající srdce struně nabízím tu,
začínám už konečně i zpívat do