J.-J. Rousseau, Rozprava o původu a základech nerovnosti mezi lidmi (1755)

Jean-Jacques Rousseau (1712–1778) do jisté míry symbolizuje odpor proti osvícenství, pokud toto hnutí omezíme na optimistické přesvědčení o pokroku lidského ducha, víru v lidský rozum a jeho schopnost překonat předsudky. Rousseau se proti optimismu intelektuálů své doby vymezuje již ve své první Rozpravě (Rozprava o umění a řemeslech, 1749), kde záporně odpovídá na otázku dijonské akademie, zda obnovení věd a řemesel přispělo k očistě mravů. Tato Rozprava zajistila Rousseauovi kromě první ceny i slávu a obdiv vzdělaných kruhů. V druhé Rozpravě mu tak již nešlo ani tolik o soutěž samotnou, jako o možnost rozvinout své myšlenky a systematicky popsat vlastní představu ohledně příčin nerovných vztahů lidí ve společnosti. Rousseau sám vehementně hájil jednotu svého díla a druhá Rozprava tvoří se Společenskou smlouvou určitý celek. V Rozpravě Rousseau odkrývá nesvobodu a nerovnost společenského uspořádání a hledá jejich příčiny, ve Společenské smlouvě předkládá řešení spravedlivého společenského uspořádání zachovávajícího svobodu svých členů skrze ustavení obecné vůle. Společenskou smlouvuRousseau vydal souběžně s dílem Emil, čili O vychování (1762), společně tvoří tato díla jádro Rousseauovy nauky a odkrývají jeden ze zásadních problémů jeho myšlení, totiž (ne)možnost souladu mezi tím být člověkem a občanem.

V semináři budou probírány následující okruhy témat:

· Přirozený stav, srovnání se staršími autory (T. Hobbes, J. Locke, H. Grotius, Montesquieu)

· Odlišení člověka přírodního/přirozeného a člověka společenského/občanského; charakteristika divocha: soucit, láska k sobě samému (amour de soi), schopnost se zdokonalovat (perfectibilité)

· Vznik vlastnictví a občanské společnosti, sebeláska (amour propre); příčiny vyjití z přirozeného stavu, (ne)možnost návratu

· Odmítnutí otcovské moci jako základu pro vznik moci politické, odmítnutí možnosti smlouvou ustavit podřízenost

· Politické řešení problému lidské existence: smlouva