Cíle

Základním cílem environmentální výchovy v předškolním věku je podnítit v dětech touhu poznávat okolní svět a rozvíjet ji v hluboký a trvalý vztah k přírodě, který se později přemění v dovednost poznat v životním prostředí dysfunkce a (ještě později) v chuť přírodu aktivně chránit.

Očekávanými výstupy environmentální výchovy v předškolním vzdělávání jsou:

Dítě v předškolním věku by se mělo umět ve venkovním prostředí zabavit, mělo by mít z pobytu ve venkovním prostředí radost a mělo by se v něm umět pohybovat. Dítě by si mělo uvědomovat vzácnost života a učit se vciťovat do potřeb jiných živočichů a soucítit s trpícími jedinci. Dítě by si mělo uvědomovat, že jeho aktivity jsou podřízeny počasí, ročnímu období a dalším vlivům přírody, a to by mělo umět přijímat.

Dítě by mělo za podpory učitele (rodiče) získávat úctu k přírodnímu a kulturnímu bohatství prostřednictvím rozvíjení vztahů ke konkrétním několika vybraným krajinným prvkům v okolí školky či domova (vztah ke studánce, ke konkrétnímu stromu, k lesu, k pasece). Dítě by mělo za pomoci dospělé osoby pečovat o vhodně vybrané zvíře. Dítě by mělo rozvíjet také své znalosti o přírodě: znát dobře několik modelových druhů organismů, uvědomovat si jednoduché souvislost mezi organismy a prostředím (například, že ryba žije ve vodě), mělo by umět vyjmenovat několik typických obyvatel české krajiny (lesa, louky, pole, rybníka).

Dítě by mělo vyrůstat v prostředí, ve kterém jsou příkladně dodržovány zásady trvale udržitelného života a které dbá na výchovu ke skromnosti.

Prostředí

Jak již bylo řečeno, je velmi důležité, v jakém prostředí jsou environmentální činnosti realizovány. Prostředí totiž působí na dítě takřka stejnou měrou jako pedagog (informální vzdělávání).

Nepochybně je pro realizaci environmentálních činností nejvhodnější prostředí vnější, přírodní. Ideálním prostředím pro děti předškolního věku je zahrada. Kromě zahrady by děti měly mít možnost navštěvovat i další ekosystémy: les, louku, pole, rybník, hory či jeskyně. Mnohým učitelkám se zdá nepříjemné oblékat v zimních měsících děti na pobyt venku, protože musí dbát na to, aby oblečení zajišťovalo odolnost proti vlhkosti a chladu. Doporučení MŠMT zní, aby děti trávily ve venkovním prostředí dvě hodiny dopoledne a ty, které se v mateřské škole zdrží déle, i přiměřenou dobu odpoledne. RVP PV požaduje, aby prostory školní zahrady nebo hřiště byly vybavené tak, aby umožňovaly dětem rozmanité pohybové a další aktivity. V současné době jen málokterá školka dětem umožňuje strávit doporučené dvě hodiny denně ve venkovním prostředí. Většina učitelek tvrdí, že jsou venku denně, když to umožňuje počasí. Ale, při zevrubnějším dotazování vyplyne, že leckde stačí zatažená obloha, aby místo procházky pustily dětem televizi. Vymlouvají se na rodiče, kteří nepřinesli dětem pláštěnky nebo kteří nechtějí, aby se děti zašpinily. Nepochybně je pohodlnější usadit děti na lavičky a pustit jim v televizi Kouzelnou školku. Využívání školní zahrady je v současnosti nedoceněno (Rubešová, 2010). Venkovní prostředí by mělo být využíváno i pro organizovanou činnost – hry, hudební činnosti, pohybové činnosti, výtvarné činnosti, společné čtení nebo dokonce stolování či odpočinek. Inspirací nám může být hnutí lesní nebo přírodní pedagogiky a lesní školky, ve kterých je většina činností situována do venkovního prostředí. I u nás v České republice v nedávné době vzniklo několik dětských dopoledních klubů (Šárynka, Pejškov, Taras), které fungují na principu lesní školky (více Jančaříková, 2010). Výlety a exkurze do lokalit vzdálených jsou pro předškolní věk vhodné jen jako aktivity výjimečné. Čas strávený v hromadných dopravních prostředcích je totiž příliš drahou cenou.

Prostředí školky a třídy by mělo být vytvářeno s ohledem na pravidla trvale udržitelného života. Přednost by měly mít materiály z obnovitelných zdrojů (dřevo). Na záchodech by měl být výhradně toaletní papír z recyklace. Paní uklizečka by měla používat čisticí prostředky s ekoznačkou. Všichni zaměstnanci i návštěvníci by měli třídit tuhý domovní odpad. Děti by se neměly učit o tom, co je správné dělat, ale měly by mít možnost to zakoušet a žít. Učitelé a také další pracovníci předškolního zařízení (uklízečky, kuchařky) by jim měly být příkladem.

Sebeobsluha pro pobyt v přírodě

Aby pobyt v přírodním prostředí byl pro dítě příjemný (což je cílem environmentální výchovy), tak je potřeba, aby se dítě umělo o sebe (s co nejmenší dopomocí dospělých osob) postarat – obléknout a obout se přiměřeně počasí a terénu, nenamočit si boty, popř. rukavice, hned na začátku pobytu venku, upozornit dospělého na skutečnost, že potřebuje převléknout. V dnešní době má stále více dětí problémy s oblékáním, obouváním a udržováním tělesného pohodlí v nepříznivých atmosférických podmínkách. Prvním počinem učitele, který chce s dětmi trávit více času ve venkovním prostředí, je rozvíjet právě tyto dovednosti.

Pozorování

Děti předškolního věku projevují spontánní zájem o vše živé – živočichy i rostliny i houby. Odborníci hovoří o tzv. biofilii (vrozenému kladnému vztahu dětí ke všemu živému). Pokud tento zájem není vhodnými způsoby rozvíjen, zaniká a někdy se dokonce mění v odpor (tzv. biofóbii). Pro potřeby environmentální výchovy, ale i pro mnohé další edukační cíle, je vhodné biofilii podporovat. Základem toho, kromě nápodoby rodičů, učitelky a dalších dospělých osob, je pozorování. Pozorování je první vědecký nástroj, který člověk používá, své okolí pozoruje již kojenec v kolébce, ale zároveň je důležitým nástrojem i v odborných studiích. Pozorovat to, co se hýbe, je vlastnost vrozená, kterou lze rozvíjet a kterou lze dovést k dokonalosti.

V dnešní době většina dětí a žáků pozorovat neumí, a to ani na vyzvání; jsou zvyklí získávat informace verbálně nebo audiovizuálně. Projeví se to tak, že pokud jim zadáme úkol typu Pozorování raků v akváriu (viz kapitola Drobné aktivity), málokdo se bude dívat na raky a pozorovat je, ale většina dětí (často všechny) se bude dívat na lektora/učitele a „střílet“ odpovědi s nadějí, že se strefí do té správné. Je to strategie školního úspěchu, kterou popsal J. Holt (1995) a která vede k jedničkám, ale již ne ke vzdělávacím cílům (znalostem a klíčovým kompetencím). Pokud ale člověk ztratí schopnost pozorovat (a získávat odpovědi z pozorování jevů okolo sebe), může to mít nedozírné následky nejen pro něho osobně, ale i pro společnost a pro životní prostředí. Lidé, kteří neumí pozorovat přírodu, se například nevhodně oblékají do terénu. V lepším případě podle předpovědi počasí, ale i ta se může mýlit. Mnohem bezpečnější je vyhlédnout z okna. Lidé, kteří neumí pozorovat přírodu, snáze vysloví mylné rozhodnutí ve správě krajiny (viz Zásahy nevzdělaných lidí s dobrými úmysly, Jančaříková, 2009).

Děti tedy vedeme k pozorování.

Paní učitelka z MŠ Iva Valtrová si význam pozorování uvědomuje a raduje se z toho, že se děti vrátily v její péči ke spontánnímu pozorování a že v sobě obnovily chuť pozorovat (na podzim ji neměly). Cituji z jejího dopisu: Dnes jsme objevovali jaro. Bylo to úžasné, jak si děti všímaly zpěvu ptáků, který jsme v zimě neslýchali, berušek, které lezly v mechu v lese, pavoučka, sněženek v zahradách, prvních listů na kdoulovci. Také si všimli, že v potoce, který vytéká z rybníka, proudí už méně vody než před 14 dny, kdy tál sníh a ledy. A tak z toho mám já obrovskou radost, protože v tom vidím naplňování mého cíle EVVO – naučit se dívat se okolo sebe, vnímat přírodu všemi smysly aniž bych jim to musela již říkat. Při dnešním začátku vycházky jsem jen zadala úkol "objevujte jaro kolem nás a až přijdeme do školičky, tak si o tom povíme, kdo co zjistil. A celou vycházku objevovali... Tak jsem ti napsala něco praktického. Mnohým to může připadat banální, nicotné, ale pro děti v tomto věku, kdy si vytvářejí VZTAH ke stvoření je to moc důležité.

Prvním krokem je dát jim čas a prostor na pozorování. Někdy se děti, zvyklé na činnosti, rychlý sled obrazů na obrazovce apod., musí trochu nudit, než zase začnou přirozeně pozorovat své okolí. Předškolním dětem poskytuje dostatek možností k pozorování každé zákoutí s rostlinou nebo se starým pařezem. Všude se něco hýbe, všude něco voní, všude lze nalézt něco zajímavého. Dospělý (učitelka, rodič) by měl umět trpělivě a pozorně naslouchat, když dítě vypráví o tom, co právě objevilo, pochválit každé dítě, které něco zajímavého zjistilo. V předškolním věku to samozřejmě nebudou objevy důležité pro lidstvo, budou to objevy důležité pro dítě, pro jeho spolužáky a kamarády. Učitelka by měla umět často stejné obje