Na počátku roku 1931 bylo v Paříži založeno mezinárodní umělecké sdružení Abstraction-Création jako kosmopolitní fórum bezpředmětného malířství. Předsedou byl zvolen francouzský malíř Auguste Herbin, čestným předsedou básník Paul Valéry a místopředsedou František Kupka, spolu s Wassily Kandinskym, rovněž členem skupiny, jedna ze zakladatelských osobností abstraktního malířství. Ve stejné době rozvíjel Paul Valéry svoji teorii poezie a abstraktního myšlení jako syntézu řeči, myšlení a skutečnosti. Zatímco avantgardní hnutí (především surrealistické), usilovala o totalitu umění a života, o co nejdůslednější propojení životní a umělecké praxe jako "projektu" jiné skutečnosti, rozvinul Paul Valéry jinou koncepci moderního umění. Poesie, pro Valéryho paradigma umění vůbec, neznamená v jeho teorii kontra empirické skutečnosti, nýbrž radikální jinakost vůbec, totiž poesie jako akt myšlení a, podobně jako filozofie, intelektuální technika ducha, oproštěná od záměrů a intencí, organizovat život podle "všeuměleckého" plánu. Možno říci, že počátek třicátých let 20. století je v literatuře a výtvarném umění (podobně ovšem i ve filozofii a psychologii) provázen úsilím, vytvořit model jiné modernosti, než s jakými přicházela v desátých a dvacátých letech 20. století avantgardní hnutí. Jestliže dvacátá léta hledala podstatu skutečnosti v pojmu "život" ("umění života"), chtěla třicátá léta najít tuto podstatu v pojmech "duch" a "abstrakce". Příznačná je již ta skutečnost, že nejen Valéry, ale také T. S. Eliot zaujali (v návaznosti na Baudelaira) v nápadné opozici k surrealistům jasně protiromantické stanovisko. S pojmy "duch" a "abstrakce" se v tomto modelu modernity pojí také pojmy jako "rovnováha", "klasičnost", "lidství". V roce 1927 napsal malíř Piet Mondrian v dopise svému kolegovi a příteli Theu van Doesburgovi v souvislosti s neoplasticismem, který je podle Mondriana "jen proto klasický, že je pravdivým a čistým projevem kosmické rovnováhy, které se nemůžeme zbavit, dokud jsme ‚lidmi‘". Nikoliv utopie revolučně-avantgardní proměny člověka a světa jako v avantgardě, nýbrž snaha vzdorovat těm tendencím a silám, které Valéry, Eliot, Mondrian, Kandinsky, Doesburg, Kupka ad. považovali za krizové, za anarchii, chaos a iracionalismus, v době kdy bylo abstraktní malířství zahnáno v Paříži do defenzivní pozice a kritizováno nejen Picassem, surrealisty, ale také tradicionalisty a antimodernisty. Pojmy jako "klasický", "kosmická rovnováha", "lidství" naznačují umělecko-estetickou pozici, která do opozice k transgresi, defiguraci, beztvarosti staví kompozici a konstrukci, vyváženost objemů a hmot (ponderace), a překonání destruktivních sil prostřednictvím (geometrické) abstrakce. V semináři půjde o to ukázat, jak se tato změna paradigmatu projevuje především v poezii, s průniky do výtvarného umění, filozofie a psychologie. Do popředí se dostávají témata: abstrakce jako stylotvorný a myšlenkový prvek lyriky, vztah abstrakce a konkrétnosti, myšlenka identity estetiky, etiky a náboženství nebo vztah abstrakce a představy tvůrčího aktu jako organického vznikání na bázi biosféry. Vedle teoretických textů (Valéry, Worringer, Kandinskij, Weidlé ad.) bude pozornost věnována poezii básníků jako Vladimír Holan, Jan Zahradníček, Josef Palivec, Richard Weiner a Josef Hora, ale také Hans Arp, Thomas S. Eliot, Rainer Maria Rilke a Paul Valéry