Článek mapuje vliv Wittgensteinovy filosofie na poválečnou etiku v Británii, a to přes ústřední etické problémy morálního pravidla a jednání na základě tohoto pravidla. Důležitý zlom způsobila masívní kritika novověkého „právního“ pojetí etiky soustředěného na úzký pojem morální povinnosti, v němž je morální jednání modelováno jako vedení určitým objektivně daným zákonem, který zvnějšku donucuje vůli.
Důraz na věrohodnou psychologii jednání vedl velkou část autorů k příklonu k antickému etickému paradigmatu. To – na rozdíl od novověkého, jež se úzce zaměřuje na epizodické jednání – vychází od zkoumání dobrého života, k jehož uskutečnění je zapotřebí dobrého charakteru.
Morální jednání je tak vysvětlováno na pozadí ctnostného charakteru, který tak poskytuje i příslušnou morální motivaci. V článku jsou představeny dvě wittgensteinovské odnože etiky ctností: První rozpracovává aristotelskou ctnost „rozumnost“, tedy hlavní rozumovou ctnost, druhá navazuje na platónskou tezi o jednotné ctnosti.