Článek je věnován převzetí a transformaci Platónova učení o nejvyšších rodech jsoucna u novoplatónských autorů: Plótina, Porfyria, Prokla a Maria Victorina, se zaměřením na postavení totožnosti a různosti v jejich metafysických systémech. Autor v něm dokládá, že v pozdní antice existovala paralelní linie k hlavnímu proudu novoplatónského myšlení, která se významně odlišuje od hlavních představitelů novoplatonismu mimo jiné svým specifickým pojetím různosti.
Toto odlišné pojetí různosti vede k hluboké transformaci novoplatónského metafysického systému, který se v této podobě mohl stát vhodným myšlenkovým modelem pro křesťanskou trojiční theologii.