Zájem o dětské hry z pozic pedagogiky jakoby byl tradičně účelový až manipulativní. Děti školního věku se hraním her mohou a mají učit.
Hry se tomu nabízejí: spočívají ve stavu mysli a konvence a nikoli ve vztahu k určitému druhu objektu; jakoukoliv lidskou schopnost lze rozehrát jako hru obratnosti; jakoukoliv lidskou schopnost lze personifikovat a jako roli pak simulovat, a tak nacvičovat či alespoň zakusit; hra přináší funkční libost, že má sama v sobě svůj cíl. Nově jakoby se více prosazoval též pedagogický zájem o hry, který vychází spíše z respektu vůči jejich autotelismu než z úsilí o jeho využití k motivaci ke školní práci.
V textu se autor zamýšlí nad inspiracemi, které by tomuto zájmu mohla nabídnout kniha Dětské hry - games, ve které s M. Kučerou zpracovali sbírku více jak 1.600 exemplářů her školních dětí (sebraných v letech 1995-2000 v 80 třídách 1. - 9. ročníku).
Zvláštní pozornost je věnovaná tomu, jak si ve svých hrách děti zahrávají se sociálními vztahy - spolupráce, soutěže, šikany.