Text se zabývá ideologií čistoty 19. století, jak pronikala z antropologicko-lékařského diskurzu do literatury. Postulát (mravní) čistoty byl především záležitostí vnitřní cenzury a pro literární texty měl podstatné estetické důsledky.
Hlavní pozornost je zde věnována strategii zanechávání stop „písma těla“ a jejich bezmála hysterickému vymazávání v textech Boženy Němcové a Karla Hynka Máchy.