Příspěvek se zabývá rozborem kázání o vysvěcení interiéru kostela Panny Marie v Žitavě z roku 1619. Autor analyzuje vztah luteránů k obrazům a umělecké výzdobě v sakrálním prostoru v době vrcholící konfesionalizace.
Zdůrazněn je zejména značný symbolický význam sakrálních uměleckých děl pro luteránskou konfesní identitu, resp. konfesní kulturu. Svým kladným a "správným" vztahem k sakrálnímu umění se luteráni vymezovali zejména vůči "ikonoklastickému" kalvinismu a zčásti i vůči katolicismu.