Abstrakt
V souladu s výkladem tohoto pojmu u W. Benjamina a C.
Owense je koncept alegorie v této kapitole chápán v souvislosti s postmoderní praxí čtení nejen literárních, ale také audiovizuálních textů. Praxe čtení opery je často kritizována za to, že nepostihuje materiální efekty operního představení, které jsou obvykle přisuzovány působení zpívajícího hlasu.
Je zde postulován protiklad mezi významem a performativním efektem, mezi čtením a nasloucháním. V předkládané kapitole je tento protiklad zpochybněn s pomocí případové studie, opery "Rosa" skladatele Louise Andriessena a režiséra Petera Greenawaye (1994), která prostřednictvím své alegorické struktury vyzývá ke čtení a slibuje vědění, které však v posledku svému diváku-posluchači odepírá.
S odvoláním na Shoshanu Felmanovou je to právě tato rezistence operních znaků vůči produkci koherentních, jedotnačných významů, a nikoli materialita zpívajícího hlasu, která je zde interpretována jako zdroj performativních efektů v opeře.