Abstrakt
Odkazuje na řadu studií zabývajících se problémem, jak se minulost a přítomnost prolínají v krajině, stejně jako na vlastní terénní výzkum v ideologické technologické podzemní krajině pražského metra, podrobuji kritice často používanou metaforu krajiny jako palimpsestu. Tvrdím, že spíše než schránkou pro minulost představuje krajina, způsob jakým vidíme, zažíváme a rozumíme geografickému světu kolem nás, úložiště příběhů, výzvu nebo provokaci k tvůrčímu vyprávění.
Krajina, jako například pražské metro, je nejednoznačná a nedešifrovatelná. Naopak je plná duchů.
Nabízí výchozí bod pro příběhy, které teprve mohou být vyprávěny či objeveny. Jakékoli společenskovědní zaujetí krajinou se nejprve musí vyrovnat s její nejednoznačností a nehotovostí. Čtyři příběhy z Pražského metra mi slouží jako materiál, na jehož základě tvrdím, že my, společenští vědci zabývající se krajinou, bychom se měli snažit více vyprávět a méně vysvětlovat.