Ve svém příspěvku autor pojednává roli kněží a církve v národním obrození. Začíná josefínskými reformami, které vedly k založení mnoha nových míst církevní správy a těsnějšími sepjetí mezi kněžími a věřícími.
Až do roku 1848 patří katolický klérus khlavním protagonistům a nositelům hnutí národní emancipace české národa. Autor se snaží analyzovat a postihnout hlavní důvody pozdějšího rychlého postupu odcizení mezi katolickou identitou českého národa a hlavním proudem českého národního myšlení.
Jedním zdůvodů se zdá být Palackého koncepce českých dějin zvláště ve svém rozpracování vdílech jeho epigonů. V závěru podává nástin dalšího vývoje.