Abstrakt
Článek se zabývá rolí katolických historiků, především medievistů při obnově teologického studia, především při vzniku tzv. ?nouvelle théologie?, který zásadně přispěla kproměnám církve na 2. vatikánském koncilu. Studium církevních dějin mělo vkatolickém prostředí relativně dobrou úroveň, ale stálo před třemi úkoly: prosadit autonomii své disciplíny vrámci církve včetně nezbytnosti přísných profesních kritérií; překonat apologetické tendence kzakrývání či omlouvání nepohodlných částí dějin církve a konečně aplikovat historicko-kritickou metody na studium teologické, dogmatické a spirituální tradice církve. Článek podává konkrétní příklady těchto zápasů na příkladech církevních historiků jako Pierre Mandonnet OP, Luis Duchesne a Hypollite Delehay SJ.
Nejdůležitějším přínosem Mandonnetova díla byla aplikace historické metody na život, myšlení a dílo Tomáše Akvinského. Vjeho díle pak pokračoval Marie-Dominique Chenu, spoluzakladatel ?nouvelle théologie?, jejímž zásadním přínosem je právě aplikace historicko-kritické metody při studiu pramenů teologie.
Skrze tento nový teologický směr tak medievistická studia pomohla připravit a ovlivnit 2. vatikánský koncil, který pozitivně změnil život víry miliardy katolíků.