Na konci 20. století se v zemích Střední Evropy objevil nový trend spočívající v posílení vztahu mezi rodiči a školou. Tradičně měly školy v tomto regionu tendenci nepovažovat rodiče za partnery, a to především v oblasti vzdělávání.
Typický vztah mezi školou a rodinou byl založen na vztahu poskytovatele a klienta. Pouze méně než dvě procenta škol pravidelně zapojovala rodiče do vzdělávacího procesu.
Snaha rodičů ovlivnit vzdělávací proces nebyla školami většinou vítána, i když důvody nízkého zapojení rodičů do vzdělávacího procesu lze hledat na obou stranách, na straně škol i samotných rodičů. Přes tyto tendence se v postkomunistických zemích začaly na konci 20. století objevovat skupiny rodičů, které se významně zapojovaly do vzdělávání svých dětí.
Například rodiče, kteří začali vzdělávat své děti doma. Studie prezentovaná v tomto příspěvku analyzuje legislativní status domácího vzdělávání v jednotlivých postkomunistických zemích Střední Evropy.