Abstrakt
30. září 2010 rozhodla lakhnaúská stolice vrchního soudu v Iláhábádu ve věci šedesátiletého sporu mezi hinduisty a muslimy o místo, na němž až do roku 1992 stávala Báburova mešita. Rozhodnutí rozdělit sporný pozemek na tři stejné části mezi znesvářené strany je však značně problematické.
Ve vlastnické při totiž nerozhodovala vlastnická práva a historické důkazy, nýbrž náboženská víra, pro niž by nemělo být v zákoně místo. V širším kontextu může být příběh Báburovy mešity či Rám džanmabhúmi přirovnán k osudu myšlenky sekularismu v nezávislé Indii.
Po několika špatných rozhodnutích vládnoucích autorit došlo k velkému pokřivení jak sporu o pozemek v Ajódhji, tak samotných sekulárních principů indického státu. Po kontroverzním verdiktu Indie stojí před dvěma problémy: na jedné straně musí uklidnit znepokojené muslimy, na straně druhé zkrotit radikální hinduistické nacionalisty.
Aby toho ovšem dosáhla a našla novou cestu k náboženské toleranci, musí přehodnotit celou veřejnou debatu o indickém sekularismu.