Předložená stať je věnována testování a konceptualizaci bezpečnostního modelu vypracovaného Scottem Saganem na empirickém případě íránského jaderného programu. Jako vedlejší produkt alternativních vysvětlení proliferace je bezpečnostní model nešťastně ponechán implicitní interpretaci s dominantním předpokladem defenzivních motivů v rámci vnímaného ohrožení ze strany jiného státu.
Text ukazuje na inherentní omezení modelu v jeho současné podobě, protože není schopen zahrnout ofenzivně orientované bezpečnostní faktory. Předpoklad defenzivních motivací vycházející z bezpečnostního modelu vyžaduje přítomnost hrozby a schopnost budovaného arzenálu ji čelit.
Tento text tedy nejprve zkoumá, zda existují reálné hrozby, kterým by Teherán mohl čelit vybudováním jaderných zbraní a následně, zda by případný arzenál mohl sloužit jako efektivní deterent z pohledu jaderné strategie.