Abstrakt
Část filosofie jazyka XX. století se vyznačuje posuvem od pojetí jazyka jako nástroje reprezentování světa k jeho pojetí jako nástroj interakce se světem. Tento posuv sdílejí pozdní Wittgenstein, pragmatisté i nepopragmatisté včetně Brandoma a také Chomsky a jeho škola.
Tvrzením tohoto článku je, že ač Chomského škola nabídla obdivuhodně propracovanou teorii syntaxe přiměřenou interaktivistickému pojetí jazyka, nepodařilo se jí vyvinout srovnatelně přiměřené pojetí sémantiky; a že je to Brandomův přístup, který, ač na první pohled mnohem spekulativnější a mnohem méně vědecký, který připravuje půdu pro sémantickou teorii, jakou by měl 'interaktivista' vyznávat.