Po celé období existence Československa zaujímaly ústřední politické strany maďarské menšiny opoziční politiku. I přes koketování s aktivismem zejména v druhé polovině 20. let nedošlo po celé dvě dekády meziválečného Československa k nalezení společné řeči mezi politickou reprezentací maďarské menšiny a vládou.
Maďaři nevstoupili do vlády ani v horkých časech prvních let druhé poloviny 30. let. Na politické scéně prvorepublikového Československa vystupovali maďarští menšinoví politici v zájmu důsledné obhajoby kulturně-společenských a hospodářských zájmů maďarské menšiny.
Jejich politický boj na obranu zájmů maďarské menšiny však probíhal vždy v mantinelech daných jim zákonnými mantinely a nikdy nepřijali za svůj jakékoliv mimopolitické agresivní, provokační a destrukční praktiky, jak tak učinili sudetští Němci pod vedením zradikalizované SdP pod vedením Konráda Henleina. Odpovídající budoucnost maďarské (nejen) menšiny viděli zajištěnou v důsledném autonomním přeuspořádání Československa, nikoliv v revizi hranic.
K revisionismu se přiklonili až na samém konci první republiky, v r. 1938, kdy revize versailleského mírového systému a v rámci ní i trianonských hranic se stala prvořadým zahraničněpolitickém cílem i budapešťské vlády.