Příspěvek se věnuje pravopisným problémům humanistické češtiny a jejich řešení při edičním zpracování textů pro lingvistický korpus textů z let 1500-1620. Uvádí pravopisné jevy, jež není nutné v transkripci zohledňovat, i ty, jež se objevují v paralelní transliteraci sporných míst, protože mohou přispět k objasnění vývoje češtiny (samohlásková kvantita ap.).
V závěru navrhuje rozdělení jazykových jevů na individuální, kolektivní a systémové a objasňuje teoretická východiska prováděné transkripce.