Autor se v kapitole "Machiavelli a omezení konfliktu" vrací k hlavnímu tématu machiavelovského republikanismu, kterým je regulace politických konfliktů tak, aby byly pro republiku přínosem, nikoli hrozbou. Machiavelli tentokráte vystupuje především jako myslitel a obhájce imperiální republiky, jejímž vzorem je starověký Řím.
Laššuth poukazuje na to, že společenský konflikt nemusí být vždy jenom podmínkou svobody a zdrojem síly jako v Římě, naopak jeho důsledkem může být také slabost a nesvoboda jako ve Florencii. Laššuth se pak ve svém výkladu zaměřuje na to, jaké hlavní způsoby navrhuje Machiavelli, aby se konflikt v obci pro ni nestal zničujícím.
Postupně jsou rozebrány "instrumenty", které Machiavelli v této souvislosti uvádí: náboženství, veřejné žaloby, úřad diktátora a organizace vojska. Zvláštní pozornost je v textu věnována problematice republikánského/ občanského náboženství, o němž uvažují také někteří další republikánští myslitelé jako Rousseau a mladý Hegel.