V kapitole „Machiavelliho populistický republikanismus a perverzita demokracie“ Jan Bíba nabízí specifickou perspektivu pohledu na Machiavelliho populistický republikanismus, který se s odvoláním na Margaretu Canovanovou snaží pojmout jako politický styl. Osou Bíbovy argumentace je tvrzení, že tato forma populismu není na rozdíl od hlavních proudů v současné demokratické teorii zatížena tezí perverzity, která je v nich skrytě přítomná v podobě zostuzení a následného vyloučení lidu a těch forem komunikace, které jsou pro něj příznačné.
Bíbův Machiavelli je jakýmsi organickým intelektuálem, který pomáhá artikulovat politický program lidu, jenž spočívá v nedominanci. Tento lidový Machiavelli odhaluje v hlasech vyloučených a opovrhovaných specifickou a plnohodnotnou politickou logiku.
Aby tento výklad Bíba prokázal, demonstruje v druhé části textu obtížný zrod ideálů nedominance a rovnosti na Machiavelliho výkladu revoluce fl orentské městské chudiny, na tzv. vzpouře ciompi.