John McCormick ve své kapitole rozvíjí demokratický motiv, který je tomuto machiavelovskému republikanismu vlastní. Ke cambridžskému výkladu římského modelu a imperiální republiky se přitom staví poměrně kriticky.
Cambridžská škola podle něj stále myslí v pojmech rovnováhy politické moci, přičemž podceňuje moc ekonomickou a sociální. McCormick zdůrazňuje, že Machiavelli uvažuje o dravé konfrontaci vládnoucích elit ze strany lidu tak, aby se lid mohl ubránit jejich touze dominovat politicky i sociálně.
Zdůrazňuje proto takové prostředky lidové kontroly elit, jako jsou tribuni a veřejné žaloby, které nepochybně překračují meze našich představ o reprezentativní demokracii, ale zajišťují reálnou participaci lidu na moci. Na Machiavelliho republikanismu tak McCormick oceňuje, že namísto vágních úvah o participaci navrhuje praktické způsoby, jak na bázi institucionalizovaného konfliktu mohou obyčejní lidé dosáhnout toho, aby elity všeho druhu byly vůči nim odpovědné a responzivní.