Abstrakt
Cílem tohoto článku je interpretace přístupu polské národní reprezentace k myšlence obnovené slovanské vzájemnosti na počátku 20. století. Zásadní otázku v tomto směru představuje problematika motivace polských národních lídrů: proč měli Poláci zájem účastnit se novoslovanského hnutí i přes jejich vytrvale napjaté vztahy s Ruskem? Za rozhodující příčinu slavizace polské politiky je třeba označit selhání dosavadních parlamentních aktivit, v důsledku čehož je možné chápat polský slavismus jako flexibilní změnu taktiky - národní demokraté zkrátka hledali způsob jakým kompenzovat svůj nedávaný politický neúspěch.
Slovanská spolupráce tak mohla vykonat roli prostředníka v rusko-polském sporu. Ambivalentní povahu polské novoslovanské spolupráce lze doložit analýzou dílčích projevů během jednání v Petrohradě a Praze, kde byla rétorika slovanského entuziasmu prokládána obhajobou národních zájmů.