Abstrakt
V souvislosti s výchozí tezí o teologické slabosti a modernizační zaostalosti katolické církve v XIX. století jsou typologizována dvě; z osvícenství pocházející, navzájem protikladná pojetí náboženství: "kompenzační"
(náboženství jako opium lidu") a "integrační" (náboženství jako síla sociální kohese). Pro Masaryka bylo náboženství sociální; integrativní silou, která je s to, vyřešit krizi moderního člověka i krizi moderního světa, jejichž; nejvýraznějšíími projevy jsou sebevražednost, alkoholismus a prostituce. Pojem "krize" představuje trvalé centrum Masarykova myšlení. Sociologie je přitom pojata jako diagnostická věda. Ma-li ovšem náboženství splnit své sociální; integrativní funkce, musí se od institucí navrátit k živoucí víře a přiblížit modernímu světu.