Abstrakt
V české právní praxi se objevil problém rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách, které přiznávají kompetenci pro rozhodování o sporech ze smluv rozhodčím soudům, jež nejsou založeny na základě zákona. Jedná se většinou o adhezní smlouvy, které spotřebitelé uzavírají bez dostatečné pozornosti a informovanosti.
V této problematice se protínají dvě otázky: je-li možno odkazovat na takovéto rozhodčí soudy, jestliže český zákon o rozhodčím řízení přiznává takovou možnost jenom vůči rozhodčím soudům založeným na základě zákona, a na druhé straně otázka povahy doložek jako zneužívajících klauzulí ve smyslu směrnice č. 1993/13/ES. Soudní praxe při řešení těchto sporů zcela pominula problematiku zneužívající povahy, která nebyla stranami namítána, a řešila jenom vztah k zákonu o rozhodčím řízení.
Rozhodčí doložky po tomto neúplném prozkoumání prohlásil NS za platné. Také doktrína se buď zneužívající povahy vůbec nedotkla, nebo jenom ve vazbě na nedokonalou českou transpozici se závěrem, že tato otázka není pro spotřebitele příliš nadějným východiskem.
Příspěvek na popsaném případu ukazuje nízkou úroveň respektování unijního práva v ČR, protože poměrně rozsáhlá judikatura SD EU ukládá národnímu soudci, aby zneužívající povahu doložek zkoumal z úřední povinnosti. Jestliže Nejvyšší soud pominul tuto svou povinnost, dopustil se zcela zřejmého porušení práva EU.
Z judikatury Soudního dvora lze se značnou jistotou dovodit i vznik odpovědnosti státu za takovéto porušení unijního práva vůči poškozeným osobám. Náhrady škody je možno domáhat se u národního soudu za podmínek z judikatury vyplývajících.
Je ovšem zřejmé, že v českých podmínkách bude trvat ještě dost dlouho, než poškozený bude mít větší jistotu, že jeho úsilí domoci se právní ochrany dospěje k uspokojivému výsledku.