Původní studie se zabývá otázkou po úloze studia filosofie mezi židovskými učenci v Praze a střední-východní Evropě v letech 1550-1650. Zabývá se autory, kteří byli filosofii a přírodním vědám nakloněni (Avraham Horowitz, Mordechaj Jaffe, Moshe Isserles), autorů, kteří k nim zaujímali ambivalentní postoj (Jehuda Loew) a autory, kteří se k nim stavěli kriticky (Ješaja Horowitz).
Autor dospívá k závěru, že středověká židovská filosofie měla sice pouze omezené místo v rabínském učebním plánu, současně však byla jeho pevnou součástí pro většinu učenců studovaného období. Výsledkem je paradoxní situace, kdy filosofický diskurs a především terminologie hraje významnou roli i u přesvědčených oponentů filosofie a přírodních věd.